Fine maggio [:fine mádžo:]

A čas letí, ani jsem se nenadála a je tu konec května... denodenní starosti, povinnosti a tak podobně (však to znáte) mě udržují naprosto vytíženou, a tak si ani neuvědomuju, jak rychle jsou dny, týdny, měsíce... pryč. To se pak takhle ohlédnu a řeknu si " a kruciš, to už je konec května, vždyť před chvílí byl leden..." A je to. Ještě líp je to vidět na dětech, pamatuju se -jakoby to bylo včera- když se měl narodit synovec a oj laláááá - už je na světě druhý. Takže že něco trvá dlouze či krátce - to jsou všechno pomíjivé termíny, on celý ten lidský život je míň než oka mžik v nekonečnosti universa, jak bych to tak odborně vyjádřila. :)

Nicméně narození druhého synovce s sebou nese ze strany známých i příbuzných typické pomrkávání a pošťouchávání doprovázené šibalskými úsměvy, dotazy a komentáři à la "ora tocca a te" ("teď je řada na tobě") "e tu?" ("no a co ty?") případně další hlášky podobného ražení vůči nám dvěma. Přecházíme to mnohoznačným italským "eeeeeeeh", což tu znamená všechno a nic - záleží na tom, jak si to kdo vyloží.

Frekvence mého psaní na blog se rapidně snížila, částečně (z velké části) je to tím, že jsem pracovně natolik impegnata [:impeňáta:] (BUSY, zaměstnaná), že často za celý den nestihnu ani otevřít počítač; částečně také proto, že input je stále stejný - o čem pořád psát, když se nic neděje? :)
Teda ne, že by se nic nedělo, denně mi proletí hlavou asitak milión myšlenek, některé jsou i vcelku geniální a originální, ale jakési hmotné realizace stejně nedojdou a než bych se dostala k jejich zapsání, jsou nenávratně zapomenuty.
Času na vaření a kulinářské experimenty mi vybývá pomálu, ale tak tomu prostě v životě je - všechno přichází ve vlnách. Když jsem tu začínala, neměla jsem (krom přetrvávající povinnosti psát jistou akademickou práci) téměř nic na práci, a blog byl tedy jakýmsi okýnkem do mé kuchyně a jiných (italských) kuchyní - jak je ostatně psáno i v záhlaví.
Postupem času se oblasti zájmu tak trošku přelévaly, ale že by to byl nějak vyhrazený blog nemohu říct. Prostě všehochuť. Z toho taky trochu pramení moje nedávné pochyby o užitečnosti jeho existence. Ovšem jak mi jednou jeden klučina řekl:  

"Dokud ti to, že píšeš, něco přináší, piš. Až ti to nic přinášet nebude, přestaň." 

Moudrá to rada. Zatím zůstávám, i když nevím, proč... Mám zkrátka takový pocit, že není ta pravá chvíle s tím skončit.
Ale abych se vrátila k načaté myšlence - teď se mi ta kulinařina nějak vytrácí, spíš inklinuju k cestovatelskému blogu (a to teprve příjde! ;)) nebo takovému tomu "plkacímu" (pomóóóc, jen to neee! :)).

Pár faktografických novinek:
Začaly zrát třešně.
Přes den tu máme víc jak 35°C, k večeru se teploty snižují ke třicítce.
Před pár dny jsme se -při návratu z tělocvičny a nákupů ve vedlejším městě- ocitli zrovna v epicentru bouřky, a to ne ledajaké! Krom hromů, blesků a deště začaly padat i kroupy (kde ty se při výše zmiňovaných teplotách vzaly opravdu nechápu), a to i o průměru 2-3 cm! Kupodivu z toho naše auto vyvázlo bez škrábnutí.. A to všechno jen na jednom místě; po příjezdu domů (a katastrofických scénářích, protože jsme samozřejmě nechali všechna okna otevřená, elektrické spotřebiče i telefon zapojený atp. atp. že) nás čekala téměř suchá cesta, uf.

Chtěla jsem trošku procvičit francouzštinu, ale zkuste se rozmluvit po osmi letech, kdy jste na jazyk ani nesáhli... Ještěže tu máme tu "ingliš", esperanto dnešní doby, v té si víceméně porozumíme (za pomoci rukou a nohou) skoro všichni. Ale za pokus to stálo, bonžúr, salut a silvuplé jsem zplodila.. a příště si zvolím méně náročný vzorek než rodilé mluvčí. :)

A to je všechno, přátelé, naviděnou a napočtenou zase příště. 

Omamná vůně dnešních dnů