Tak jsem zase jednou připálila Kukichu (čaj z tříletých čajovníkových větviček, se vaří ve vodě - první nálev minutu, druhý tak tři a třetí minut pět. Já byla u druhého).
Žel má hlava děravá má tendenci zapomínat a tentokrát jsem si zapomněla nařídit budíčka, mého velkého pomocníka, a v momentu, kdy jsem opustila kuchyni, jsem na čaj na plotně zapomněla.
Strávila jsem chvíli na počítači, pak jsem zamkla byt a šla se opalovat, u toho jsem si přečetla zajímavý článeček o původu obilovin a až mi stíkaly čůrky potu po zádech, tak si to lážoplážo nakráčím směr domů.
Po odemknutí vidím kouř tak hustý, že skoro nic nevidím. No, půlminuty mi zabralo, než mi došlo (po kontrole kuchyně), k čemu došlo. Takže smaltovaný kastrólek, jeden z mých úžasných vánočních darů, můžu odepsat.
Samozřejmě teď voníme jak uzenky a i přes otevřená všechna okna a puštěnou ventilaci se ten odér ne a ne pustit. C. je naštvanej, protože prý furt něco připaluju, zatímco mu se to nikdy nestalo (jak často taky vaří, že) a protože kouř prý mu může zničit mikročip v počítači. No to nevím.. a ani nevím, co na to říct. Skoro se mi chce se vším praštit; říct, že se na to můžu; že teda radš nebudu vařit... Ale to není řešení. A nikam to ani nevede, ach jo. Já fakt netuším, co mám s tou svou hlavou děravou, nic si nepamatující, dělat.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Reaguji co nejdřív, díky za komentář!