Jako socha svobody...

Přesně tak si právě připadám, snad jen s tím rozdílem, že ona má vztyčenou pravou ruku (já levou) a drží v ní pochodeň (já nedržím nic, spíš signalizuju palcem vzhůru).
Právě se mi totiž zadařilo (ovšemže nechtěně, nejsem masochista) skřípnout si do dveří (zatracené balkónové trojkřídlovky) palec těsně pod nehtem. Prostě jsem vyvinula jemný tlak abych otevřela to třetí okno (čí že byl ten blbý nápad leštit skla?!) a ono to popojelo, ozvalo se jemné "křup" a mně se zatmělo před očima.

Pak už jsem jenom mačkala, poskakovala, drtila rty (kupodivu to pomáhá) a následně chladila. Pokud byste nevěděli, jak rozproudit krev a zahřát se, můžu jen vřele doporučit! Ještě teď jsem zpocená a to jsem se ani nehla z domu!

No a teď teda babo raď co s tím! Na veřejnosti s rukou nad hlavou riskuju deportaci k Dr. Choholouškovi; nemluvě o tom, že psaní jednoruč je značně časově náročné. A navíc mám pocit, že si ten palec žije úplně vlastnám životem, pulzuje, natíká, fialoví... Snad to nebude zlomená kůstka, to by mi ještě scházelo!

Jo, a řekla jsem vám proč se mi to stalo? Ne?
Přece proto, že jsem dnes byla ve výborné náladě - šťastná, samej vtípek...Ona Nemesis ví, jak se připomenout.
Holt člověk se nesmí nikdy cítit příliš vysoko (šťasten, spokojen), poněvadž pak ho čeká těžkej "držkopád" (rána osudu, potrestání).
Může se to zdát jako prkotina, ale fakt tomu tak je!  
(Mám to vyzkoušený! :-/)