Dýmka míru
Přestože budíček normálka, v půl osmé je to v našem apartmá stále ještě jako v šípkovém království. Tma a ticho. C. jde v 8:00 snídat a najde vše zavřeno. Tomu se říká serióznost!
Ani se nestihnu nasnídat (miso polévka, rýže, salát) a volají mě na zkoušku hippíků. Jaj, budu hrát Flowerinu! Z původně zamýšlených šesti postav je nás nakonec pět (tři původně plánovaní lidé se neuráčí dostavit), casting proběhne se scénáristou a režisérem. Oproti ostatním čtyřem jsem ve výhodě, jelikož jsem scénář četla a vím, o čem epizoda je: Skupina květinových dětí se namane do B&B zrovna v den, kdy přijede (opět) pravicově smýšlející dr. Baronti zkontrolovat penzion a znovu mu udělit licenci... Nebo že by nakonec ne? Závěr je překvapivý.
Zkrátím to: jestli jsem si představovala, že si zaskočím udělat jednu až dvě scénky a pak si budu v klidu a míru (in pacifica sintonia, což zazní několikrát jakožto heslo nás, hippíků, přestože si je ze začátku nikdo nepamatuje a je neustále nahrazováno termíny jako magnifica sintonia, pacifica harmonia atd.), poklidně fotografovat, tak jsem se šeredně spletla.
Ráno jsme ve skluzu, kostymérka dooblékává nás, hippíky (obleču se do vlastního a další holčině zapůjčím pár kousků z toho, co s sebou co mám), maskérka nanáší make-up (snad poprvé v životě a nejspíš i naposledy, podrobným prozkoumáním v zrcadle mě dělá výrazně starší!), po desáté začínáme natáčet. Rozdělili jsme si role, něco řeknu já, něco další. Nepodaří se mi správně vyslovit slovo pipa, jelikož vyslovuji pippa a to je v italštině velký rozdíl. Inu tuhle větičku dostane někdo jiný, já vytahuju voňavé peníze z fusekle a platím Cristianovi pobyt.
Několikrát je mi složena poklona za bravuru, no Sophie Loren nejsem, ale na to, že to byla má historicky první herecká zkušenost (nepočítám kompars v jednom českém seriálu a roli ukrajinské uklízečky v italské TV show, která ovšem nikdy světlo světa nespatří), se mi, myslím, zadařila úspěšně. Je to kumšt, vžít se do role, a nelehký!
Mám zelené volné kalhoty a v žabkách modré fusky. Poletujíc od placu do maskérny a domů jednou dostatečně nezvednu nohu při překračování pásky, ohraničující prostor, do kterého je turistům vstup zakázán, a už letím. Odnese to převážně pravé koleno, odřu si je do krve a nejde narovnat, ale jsem statečná holka (žádná útlocitná Italka, mám za sebou skautské dětství) a nebrečím. Hlavně neušpinit kalhoty, jak by to vypadalo ve filmu! Mistr zvuku se nabízí, že mě odnese, ale situace není tak katastrofická, a tak mi jen narovná koleno, prošahá a konstatuje, že i přes začínající otok je v pořádku. A tak leduju, lehce pokulhávám a pokračujeme v natáčení.
Dokonce jsem pro roli nucena i potáhnout z dýmky (kdepak tráva jako ve scénáři, narvou do ní tabák, aby to pořádně čadilo), já! Ale co bych pro autentičnost neudělala. Nicméně při třetí generální zkoušce usoudím, že si kvůli sitcomu přece nezruinuju plíce a už to jenom hraju. Stejně si toho nikdo nevšimne.
Večer jsem naprosto groggy, vím jen, že jíme někdy kolem 22. hodiny. Od herectví do budoucna upustím, nic pro mne. Mimořádně usínám už o půlnoci, jaká slast!
Z tohoto dne je pramálo fotek ze zákulisí. Půjčím asistentce režie foťák, aby mi, když jsem na place, nějakou tu momentku udělala, když tomu rozumí. Pobíhá s ním čtvrt hodinky a výsledkem je asi dvacet fotek rozmazaných (ani na jedné z nich nejsem) a dvě až tři poměrně vyvedené, z toho na jedné vyčuhuji za jinou osobou a na druhé je mě vidět polovička. Asi jsem její fotografickou bravuru trošku přecenila. I co už, podívám se na sebe v televizi. :)
Přestože budíček normálka, v půl osmé je to v našem apartmá stále ještě jako v šípkovém království. Tma a ticho. C. jde v 8:00 snídat a najde vše zavřeno. Tomu se říká serióznost!
Ani se nestihnu nasnídat (miso polévka, rýže, salát) a volají mě na zkoušku hippíků. Jaj, budu hrát Flowerinu! Z původně zamýšlených šesti postav je nás nakonec pět (tři původně plánovaní lidé se neuráčí dostavit), casting proběhne se scénáristou a režisérem. Oproti ostatním čtyřem jsem ve výhodě, jelikož jsem scénář četla a vím, o čem epizoda je: Skupina květinových dětí se namane do B&B zrovna v den, kdy přijede (opět) pravicově smýšlející dr. Baronti zkontrolovat penzion a znovu mu udělit licenci... Nebo že by nakonec ne? Závěr je překvapivý.
Zkrátím to: jestli jsem si představovala, že si zaskočím udělat jednu až dvě scénky a pak si budu v klidu a míru (in pacifica sintonia, což zazní několikrát jakožto heslo nás, hippíků, přestože si je ze začátku nikdo nepamatuje a je neustále nahrazováno termíny jako magnifica sintonia, pacifica harmonia atd.), poklidně fotografovat, tak jsem se šeredně spletla.
Ráno jsme ve skluzu, kostymérka dooblékává nás, hippíky (obleču se do vlastního a další holčině zapůjčím pár kousků z toho, co s sebou co mám), maskérka nanáší make-up (snad poprvé v životě a nejspíš i naposledy, podrobným prozkoumáním v zrcadle mě dělá výrazně starší!), po desáté začínáme natáčet. Rozdělili jsme si role, něco řeknu já, něco další. Nepodaří se mi správně vyslovit slovo pipa, jelikož vyslovuji pippa a to je v italštině velký rozdíl. Inu tuhle větičku dostane někdo jiný, já vytahuju voňavé peníze z fusekle a platím Cristianovi pobyt.
Několikrát je mi složena poklona za bravuru, no Sophie Loren nejsem, ale na to, že to byla má historicky první herecká zkušenost (nepočítám kompars v jednom českém seriálu a roli ukrajinské uklízečky v italské TV show, která ovšem nikdy světlo světa nespatří), se mi, myslím, zadařila úspěšně. Je to kumšt, vžít se do role, a nelehký!
Mám zelené volné kalhoty a v žabkách modré fusky. Poletujíc od placu do maskérny a domů jednou dostatečně nezvednu nohu při překračování pásky, ohraničující prostor, do kterého je turistům vstup zakázán, a už letím. Odnese to převážně pravé koleno, odřu si je do krve a nejde narovnat, ale jsem statečná holka (žádná útlocitná Italka, mám za sebou skautské dětství) a nebrečím. Hlavně neušpinit kalhoty, jak by to vypadalo ve filmu! Mistr zvuku se nabízí, že mě odnese, ale situace není tak katastrofická, a tak mi jen narovná koleno, prošahá a konstatuje, že i přes začínající otok je v pořádku. A tak leduju, lehce pokulhávám a pokračujeme v natáčení.
Dokonce jsem pro roli nucena i potáhnout z dýmky (kdepak tráva jako ve scénáři, narvou do ní tabák, aby to pořádně čadilo), já! Ale co bych pro autentičnost neudělala. Nicméně při třetí generální zkoušce usoudím, že si kvůli sitcomu přece nezruinuju plíce a už to jenom hraju. Stejně si toho nikdo nevšimne.
Večer jsem naprosto groggy, vím jen, že jíme někdy kolem 22. hodiny. Od herectví do budoucna upustím, nic pro mne. Mimořádně usínám už o půlnoci, jaká slast!
Z tohoto dne je pramálo fotek ze zákulisí. Půjčím asistentce režie foťák, aby mi, když jsem na place, nějakou tu momentku udělala, když tomu rozumí. Pobíhá s ním čtvrt hodinky a výsledkem je asi dvacet fotek rozmazaných (ani na jedné z nich nejsem) a dvě až tři poměrně vyvedené, z toho na jedné vyčuhuji za jinou osobou a na druhé je mě vidět polovička. Asi jsem její fotografickou bravuru trošku přecenila. I co už, podívám se na sebe v televizi. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Reaguji co nejdřív, díky za komentář!