Záplavové dobrodružství

Tak zrovna včera jsem sepsala ta modrá slova, co můžete vidět v pravém sloupci, o tom, že když člověk jde proti proudu, tak se nikam nedostane, zatímco když přijme situaci a okolnosti tak, jak jsou, tak dojde nejdál.

A jakoby na znamení správné úvahy nebo prostě potvrzení mých slov bum bác, hned večer jsem si mohla vyzkoušet jaké to je, jít proti proudu řeky. Teda nechápejte mě špatně, já situaci přijala (a ještě z ní měla takovou čistou dětskou radost) a metaforicky se vydala "po proudu", ale v reálném světě to znamenalo brodit se rozbahněnou řekou v opačném směru než tekla.. Není to pěkná životní hříčka? :)

Ale abych nepředbíhala, začnu pěkně od začátku:
Včera bylo mírně oblačno, sem tam slunce, sem tam mrak, stihla jsem obrat fazole (co kdyby náhodou začalo pršet, že). Večer bylo potřeba jet na nákup, skočíme do auta a tradá do vedlejšího městečka. Z obchodu jsme vylezli kolem půl osmé večer - venku tma jak v pytli, hřmění, blesky. Ojoj.
Za další půlhodinu (čas strávený v obchodě č. 2) nás už stihl i lehký deštík. No co, aspoň zalije zahrádku.
Zlehka povečeříme a večer jsme měli na programu zhlédnutí představení komika s uměleckou přezdívkou Dado (= "kostka"). Mělo to být na náměstí, ale vzhledem k počasí se událost přesunula do místní tělocvičny.

Vsuvka: 

Zrovna ráno jsem přemýšlela, jak bych si zacvičila na kruzích... takových těch "tělocvičnových", visících ze stropu.. Trénuju teď na tyčce mezi dveřma s cílem desetkrát se přitáhnout nahoru bez jakékoliv pomoci. Přestalo mě bavit vymlouvat se, že mám slabé svaly - to se změní! 

No, a byla jsem zvědavá, jestli Italové taky cvičí na kruzích.. 

A ejhle, tumáš příležitost omrknout italskou tělocvičnu! Synchronicita jak vyšitá! :))

Tak za blýskání a hřmění sklidím ze stolu a prásk, všechno zhaslo. Následoval mumraj, ještěže byl vypnutý modem, jinak hrozilo bájbáj Internetu. Za svitu svíček jsme se přesunuli do auta a tradááá směr tělocvična. 

A ted něco málo o pocitech: 

Jsem asi bouřkový typ. Vyvolává to ve mně až takové posvátno..

Kam se hrabou kostely, kde má člověk cítit přítomnost boha a kde ho má ta "krása" ohromit natolik, že padne na kolena; kdepak! Postát pod širým nebem za bouřky, to je teprve pocit! Člověk je tááááákhle maličký a vlastně v rukou Boha / Universa / Vesmíru / Přírody či Vyššího principu, jakkoliv už to nazýváte. 

Je to takový až trošku strach, ale ne v pravém slova smyslu, spíš odevzdání se a obdiv a zároveň splynutí s okolím, se vším, pocit jednoty.. 
 I když se cítíte maličcí, jste součástí - perfektním dílkem skládanky. 

Kdyby se skládanka změnila a váš "dílek" se tam už nehodil, stačil by jeden blesk. 

No není tohle zázrak? :)

Představení bylo zdlouhavé, kruhy v tělocvičně neměli (a vůbec žádné náčiní kromě kladiny, to mě teda zklamali), zato okna propouštěla nejen vizuální efekty à la stroboskop, ale i zvukovou kulisu - hřmění a intenzivní déšť. Třikrát jim vypadly pojistky a zůstali jsme vždy (za mohutného potlesku diváctva) na minutu potmě než znovu nahodili. K půlnoci jsme se, ještě před oficiálním koncem, vytratili.

Takovou průtrž mračen teda nepamatuju - než jsme doběhli do auta, byli jsme tak napůl mokří. OK. A teď domů. Jenže! 

Příjezdová cesta k nám byla neprůjezdná - příliš vody. Jedeme druhou stranou, přes mostek (tam, jak chodím ráno pozorovat východ slunce:)). 

Sousedé tam už parkují svá auta (jediné vyvýšené místo v okolí, kdo neujede včas, ten riskuje zaplavení auta - není totiž jiné cesty). V dálce je vidět spousta vody; sedíme v autě a plánujeme, jak se dostat domů. Máme to asitak 300 - 400 m. Těším se, jak půjdu vodou, těším se jak malé dítě, když může dlampnout do kaluže, mám z toho takovou radost, že bych vyrazila hned. 

Jenže ouha. 

Ve městě jsou autem čtyři dámy - Italky, co u nás přespávají. Telefonem je varujeme, že není možné vrátit se klasickou cestou a vysvětlujeme alternativu. Nechápou. 

Inu otáčíme automobil, opouštíme vidinu brzkého návratu domů a vydáváme se je hledat do centra, abychom je navedli na mostek. Leje jako z konve, cesta připomíná spíš jedno velké jezero, na náměstí jsou hasiči v pohotovosti, z baru naproti parkovišti vymetají ve třech košťaty vodu. 

Milé dámy si dávají na čas, trčíme v autě, pozorujíce míjející auta a blikající oblohu. 

Je zajímavé, že jakmile nastane nějaká nepředvídaná událost (třeba povodeň), lidé tak nějak přestanou respektovat pravidla. Možná si řeknou "no co, kdo by mě teď kontroloval" nebo jim něco přepne v hlavě do "nouzového režimu" ? Důkaz: do ulice se zákazem vjezdu, před níž jsme stáli, během půlhodinky zabočila rovnou čtyři auta! 

Po oné nekonečné půlhodině (!) jim opět voláme, přijíždí a konečně společně dorazíme na mostek. 

My jsme samozřejmě bez deštníků. Ale ono už je to jedno, dům je téměř na dohled. Soused tu podupává v gumácích (co mu byly úplně k ničemu, poněvadž mu do nich nateklo vrchem) a my nabízíme dámám jediné tři možnosti : 

1) Návrat do centra za nočním životem, předpokládáme, že za 3-4 hodiny voda opadne.

2) Projítí po cestě (která se nyní změnila v řeku, soused hlásí hladinu nad kolena)

3) Projítí po poli (bláto, bláto, bláto... tak akorát na pořádné zašpinění bot)

(Tak schválně, do čeho byste šli vy?)

Berou jednohlasně třetí možnost, zato já jsem jasná dvojka! 

Balí si boty do igeliťáků, vydáváme se hromadně na odyseu. Mně nedělá problém bosky (ba naopak), takže s žabkama v kapse si to nakráčím rovnou doprostřed ex-cesty. 

Voda je poměrně teplá, proud vcelku slabý. Vyloženě si to užívám. Napadne mě, že jsem výborný vodič, po kolena ve odě, sama uprostřed otevřeného prostranství, po pravé straně stromová alej blýskání, hřmění a déšť všude kolem mě... 

Myšlenku hned zaženu a koukám, jak se daří druhé části výpravy pod přítelovým vedením. Zasekli se v bahně, neví kudy se vydat tak, aby se zamazali minimálně. Vyškrábu se na mez, že jim cestu prošlápnu - zašpiněné boty mi starost nedělají. :) 

Upřímně? Ve vodním řečišti bylo krásně, bahno se boří, protíká mi mezi prsty, někde zajedu až po kotníky.. projdeme prvním polem, následuje betonový minimůstek přes potůček, tak na tři kroky. Opatrně jej přecupitám, vědoma si toho, že to klouže. Přítel taktéž, zato třetí členka výpravy si to rázuje tak, že jí to na můstku podjede a do potůčku zajede oběma nohama. 

Ve snaze se odtama co nejrychleji dostat (za vydatné pomoci z obou protilehlých stran) provede rychlý otočný manévr, ale podcení promáčenou zeminu a zahučí tam skoro celá. Podaří se nám ji vytáhnout, naštěstí bez úrazu. Nadává jak dlaždič a okamžitě kontroluje obsah smáčené kabelky - hlavně foťák a mobil. 

Vracím se ke své trase, ale mám společnost - cestou (nebo tím, co z ní zbylo) si to šine džíp, rozhrnujíc vodu do obou stran. Ťukáme si na čelo. Po pár krocích opět ve vodě vidím, jak se na mě valí půlmetrová vlna - co to kruciš?! 

Vyhoupnu na plot a jen tak tak se jí vyhnu - džíp to vzdal, zařadil zpátečku a všecku tu vodu hrnul před sebou. Nikdo víc se o projetí ani nepokusil. 

Za chvíli mám namočené i kalhoty, nemá cenu je nějak chránit. Zvědavci z druhé strany se ptají, jestli mám gumáky, odpovídám, že ne a ukazuju jim bosé chodidlo. Hrozně se bavím, brouzdat se vodou je paráda! Dámy na mě koukají poněkud překvapeně a nechápou. To mě nerozhodí! :) 

Dorazím k domu společně s druhou částí výpravy. 

Potíž je v tom, že mně stačí vylézt na "suchou" (ehm, tedy "nezaplavenou") zem, zatímco jich 5 je zaseklých na opačném břehu řeky. Na dům tedy sice koukají, ale to je tak vše. Mezi tam a tady je hnědá voda...

Byla by se nám bývala hodila loďka. Aspoň malý nafukovací člun. Nebo vanička. Ale nic takového doma není. Tak jdu aspoň pro rybářské gumáky, takové ty vysoké... 

A ty prý taky nejsou. Takže milé výpravě nezbude nic jiného, než se psychicky připravit a "řeku" přebrodit.

Toho povyku pro pár metrů ve vodě, to svět neviděl! 

Následuje umývání bot, svlékání zabahněných částí oblečení, sušení, koupání, praní, fénování... 

Já si zapomněla na opačném břehu žabky. Chvíli si pohrávám s myšlenkou pro ně jít, ale pak ji zahodím a sousedce signalizuju, že si je tam nechám do rána. Kdo by mi je taky chtěl vzít, že? .. A i kdyby někdo chtěl, jak asi? ;))

Závěrem?

Pršelo celou dlouhou noc, voda opadla až někdy k ránu, kolem páté či šesté hodiny. Jelikož jsem se do postele dostala až kolem třetí, dovolila jsem si nevstát na budík v obvyklých 6:45, ale až v 8:30. I tak jsem byla mezi prvními. 

Po rozvodněné řece zbylo na cestě dobrých 20 cm blátíčka, které jsem si samozřejmě okamžitě šla vyzkoušet - lepší než rybníky bahňáky u nás! :) 

Krásně to klouzalo to a Pavlína zase byla za exota. Víc už to snad po včerejšku ani nejde. :) 

Škoda, že včera tolik pršelo - byla bych bývala víc fotila, ale za ten risk zničeného aparátu mi to nestálo. Dost na tom, že jsem si jej s sebou prozřetelně vzala - neměla jsem nic než foťák.. že by náhoda? ;) Ne, náhody neexistují!

Poznámka na okraj: záplavy jsou tu málokdy.. tak jednou, maximálně dvakrát do roka. A prý je to vždycky taková rychlovka.
Každopádně já jsem vděčná za včerejšek, i za rozhodnutí na představení jít, poněvadž kdyby ne, tak by mi celá tahle odysea utekla a to by byla věčná škoda!

A u čtyř dam mám prý body k dobru za to "lážo plážo" vykračování si vodou. To jsem teda nečekala. No... tak až někdy budete moct, udělejte taky něco krejzy! ;)