Svatba? Proč?

Všichni se kolem mě žení a vdávají, rodí děti, zakládají rodiny, sestěhovávají se do vlastního a připravují se na svatbu...
Lidi, je to fakt nutný? Já nevím. Ale jooo, vždyť já jim to přeju, každej ať si dělá co chce, jen mě osobně ta nalinkovanost života děsí. Narození - škola - střední - vejška nebo rovnou pracovní proces - pracovní proces - dlouhodobý stálý partner - svatba - první dítě - možná nějaké to další dítě - zpět do práce - dva týdny dovolené ročně - těšení se na víkendy - návštěvy příbuzných (- dovolená v Jugoslávii :)) ... dál to nedomýšlím.
Letos znám in persona pět lidí, co se vzali nebo brát budou. Ale to je skvělý, že jim to spolu klape, já jim k těm svatbám gratuluju.. ale je v téhle době pořád ještě nutný "stvrzovat to před boem".. respektive "stvrzovat to před státem".. jednou to byl bůh, teď je to slib na radnici, tvoříme tak společnou novou ekonomickou jednotku, ano, budujeme rodinu..

Uááá, cítím se dnes nějak nihilisticky.

Tak jo, manželství má bezesporu svoje právně-materiální důvody (jako společný majetek, nižší daně, právo na informace z nemocnice, příjmení dítěte a co-já-vím ještě), nejspíš se lidi taky berou ze sentimentu (že by se holky chtěly na jeden den stát tou princeznou, co ji požádá o ruku princ na bílém koni a za velké slávy ji v přítomnosti mnoha lidí okázale pojme za svoji choť?), asi taky kvůli známým, rodině (protože to se přece dělá, nemůžeš pořád "žít jen tak na hromádce" nebo "na psí knížku", jak se tomu říká, ne?) nebo dobře, tak teda kvůli sobě (zesílí tak pouto, co mezi námi je? Začneme tak novou kapitolu našeho společného života?), z víry (tak a máme to stvrzeno a na papíře), z touhy někoho (něco?) vlastnit a kontrolovat (a teď patříme jeden druhému, konec koukání po jiných, hehehe), ... Vždyť je to jen papír!

Má tedy vůbec v téhle době manželství nějaké opodstatnění? Nějaký smysl? Důvod?
V posteli si to stejně všichni už odzkoušeli (neříkejte mi, že ještě existuje někdo, kdo do toho jde naslepo a pro koho první noc bude opravdu ta První), v Boha v katolicko-křesťanském či jiném náboženském smyslu věří málokdo (a před bohem se tak jak tak dáváte dohromady už tím, že spolu jste, ne?), vztah se tím nikam neposune (kde byly problémy, tak ty svatbou jako mávnutím kouzelného proutku stejně nezmizí) a v ČR je stejně 50% výše rozvodovosti, tak proč se propánajána lidi berete?

Je vážně takovej rozdíl mezi soužitím a manželstvím?
To maj lidi takovou hrůzu z těch zadních, pootevřených vrátek?
Vždyť člověk se v průběhu života mění, vyvíjí.. budou-li se vyvíjet ve dvou, výborně! Ale co když se v určitém momentu vývoj vydá dvěma různými směry?!?
Není pak snazší rozpojit ruce než rozbíjet zámek?