Sedm let

Mí milí!

Dneska mám zase kreativní slinu a než ji spolknout, plivu! ;) 

Nechutný příklad takhle na začátek, že?
Hej, trocha humoru ještě nikoho nezabila (hele Pavlíno, ale možná mohla odradit od dalšího čtení... No už to tam necháme.). Chicht.

Po včerejším prodělaném horečkovém dni, kdy jsem opravdu ne-mohla nic, vše šlo tak trošku stranou (někdy poměrně osvěžující pocit, že jsou tu i jiní, kteří se postarají nebo daná věc prostě počká) a v centru vlastní pozornosti jsem byla "já, já, já a jen já" (i když v jednom ohni, s hlavou jako střep, při pomyšlení na jídlo hledající kýbl a vstávání z postele mi připadalo jako nadlidský výkon), jsem opět na nohou akční a aktivní jako málokdy - vzhůru už od pěti hodin ráno! I můj budík měl ještě půlnoc a probral se až celých 75 minut po mně! 

Ono pořádný odpočinek tělu jednou začas jen prospěje. 

Díky, vire/ nachlazení/ ofouknutí/ ať-už-to-bylo-cokoli!

Takže jak povídám, dnes ráno brzký odjezd do práce, příprava snídaní je na mně (to jsem se zmiňovala, že máme penzion v Toskánsku, že ano? Kdybyste někdo chtěl, máte až do konce října příležitost přijet. Poté prodáno, pusu a šáteček!) a jsou tu hosté z Anglie - pár, co u nás byl poprvé před sedmi lety.

SEDMI LETY, chápete?

Čas letí. 

A tak jsme se dnes ráno zakecali a v podstatě jsem shrnula těch sedm let do dvou tří vět... a pamf! To mě dostalo. 

Vlastně mě napadá, že tehdy před sedmi lety jsem tenhle blog zakládala... Takže to sem vlastně patří! Taky si to budu moct přečíst, až (ráda bych řekla "pokud", ale to první je výstižnější) se mě zase někdy zmocní pocit, že nejsem dost dobrá, že jsem nic nedokázala, že stojím na místě, že ostatní jsou úspěšnější, lepší, spokojenější, šťastnější (mám pokračovat?) než já... 

Co se za těch sedm let událo?

• Dodělala jsem univerzitu
• procestovali jsme Evropu, kousek Anglie a Kanárské ostrovy s baťohem na zádech
• žili jsme v Praze a taky v Miláně a zase zpátky v Certaldu
• pracovala jsem v knihovně, v penzionu, v hostelu, jako profi fotografka a soukromá učitelka angličtiny a češtiny pro cizince
• naučila se žonglovat
• nosila dredy, krátké i dlouhé vlasy
• vdala se a v porodním domě povila úžasnou dceru
• z makrobiotiky přešla přes veganství k nízko- až bez- sacharidové stravě
• dlouhodobě cvičila tchaj-ťi, qi-gong, jógu, hooping, závěsnou akrobacii a Pole Dance
• prošla jsem Nevýchovou
• naučila se šít na šicím stroji
• propadla barefootingu a vyrobila si své (zatím jen) sandály
• byla součástí natáčecího štábu italské situační komedie... 

A to mluvím jen o tom viditelném, osobní změny a pokroky by taky vydaly na pár řádek, ale o těch zase někdy příště..

A nyní, ve svých třiatřiceti, stojím před rozhodnutím: 

Co dál? Kam dál? Jak dál? 
A teď? 

Mysl běží jako splašená, snaží se to vy-myslet, naplánovat, zorganizovat... 

Leč v pozadí toho všeho tuším onu nekonečnost možností, jen se jí otevřít.. a nechat se obejmout. 

Tak, Pavlíno, odvahu! :))

...

Jasně, takhle podrobně jsem to Angličanům nevykládala, v podstatě jsem zmínila jen to žití v Praze a Miláně... a ono už i to, když na to zpětně koukám, je docela ne-normální. Vybočování z řady zdar!

Schválně si zkuste (i kdyby jen tak sami pro sebe) shrnout svých posledních sedm let.. Třeba vás to taky překvapí.

Velké horké letní italské objetí k vám letí a snad zase brzy napočtenou!


Pavlína

Jak jsme neočkovali v Itálii

Itálie, země svobodná a pokroková.
Opravdu?

Jedna z výhod a důvodů, proč tu žijeme, bylo 

očkování. 

Co je tohle za důvod? Hned vysvětlím: 

Itálii (konkrétně Toskánsko, protože tady co kraj, to trošku jiný nejen mrav, ale i právní úprava) jsem vždycky (tedy od těch dob, co jsem se o problematiku začala zajímat, zhruba 4 roky zpět) vychvalovala za to, že očkování je zde doporučené. Abych byla přesná: čtyři povinné vakcíny, zbytek doporučený.

A pokud nenaočkujete ani ty čtyři povinné?
Ok, vaše věc.
Tady nám to podepište, uveďte důvod, poté odešlete či zaneste na příslušná místa a ciao. 

Rozhodně nás do toho nikdo nenutil.. no jistě, předpokládá se, že očkovat budou všichni, takže i nám automaticky chodily pozvánky na očkovací sezení dle regionálního očkovacího kalendáře na daný den a danou hodinu, a to i přesto, že jsme podepsali (a zdůvodnili) informovaný nesouhlas s vakcinací. 

Pediatra na nás začala docela zahlížet a významně upozorňovat, že jsme jediní z jejích 1200 pacientů, kdo neočkuje.
Informovala, předkládala dokumenty a s postupem času se omezila už jen na "a co to očkování - no vy víte, jak to vidím já..." mezi dveřmi při odchodu z pravidelných prohlídek.

My jsme si načetli pro i proti, konzultovali jsme s kapacitami a experty, kterým věříme a rozhodli se. Dcera je očkovaná proti tetanu (v 19 měsících) a meningokoku C.
Loni začala chodit do místní mateřské školky. Přijata bez problémů. 

Mé tendence se vrátit do Čech byly výrazně tlumeny tamním povinným očkováním (a tudíž kde by mi ji vzali do školky, až budu chodit do práce?) a pak taky tím, že tu přece jen máme penzion, a tudíž práci, známe tu pár lidí, žije se tu fajn.. 

Tak a tenhle idylický obrázek dostal právě 19. 5. 2017 krutý zásek.
Byl totiž schválen návrh zákona o povinném očkování.
A rovnou vešel i v platnost. Zákonem se stane po uplynutí dvouměsíční lhůty. Co že to v něm vlastně tak zásadního je? 

Povinně musí mít dítě naočkováno 12 (!!! dvanáct!!!) vakcín.

Jinak žádné jesle, žádná školka, povinná školní docházka (6 - 16 let) bude v případě chybějícího očkování pokutována (každoročně, za každé dítě zvlášť, v rozmezí od 500€ do 7,500€) a hrozí až odebrání dítěte státem. 

Má první reakce byla: "To si snad ze mě dělají srandu, ne?!?"

Žel ne.
Pořád ještě se mi tomu nechce věřit.
Odhady mluví o tom, že v Itálii je 800,000 neočkovaných či částečně očkovaných dětí.
Jak si to představují?
Že teď jako stádo ovcí nastoupíme a necháme naše děti doočkovat jenom proto, že nám to diktuje stát?!?

A to jste věděli, že v Americe je nejnižší proočkovanost v oblastech, kde žijí univerzitně vzdělaní a bohatší lidé? A že jsou to často právě doktoři, kdo své děti neočkují?
Proč asi?

...

Tenhle post jsem nechala chvíli uležet a zapřemýšlela i nad širšími, skoro až duchovními příčinami a dopady tohoto očkovacího rozhodnutí na nás.

Že by to bylo popostrčení směrem k AKCI?
"Už se rozhoupejte, tak co bude? Pořád ještě nevíte? Sami nic? Přešlapujete na místě? Dobrá, pomůžeme vám... "
Vyšší vedení?
Od začátku roku těch pošťouchávacích a vykopávajících znamení bylo vcelku hodně, tak uvidíme.
Po počátečním rozhořčení (a není jen moje, probíhají demonstrace, petice, ..) si začínám říkat, že nějak bylo a nějak bude, přece se z toho nezhroutím.

Děkuju za rčení, které se ke mně teď dostalo a pomohlo mi hodit se do pohody a přestat se stresovat z budoucího... Pasuje na spoustu situací. Zní:

I pád na držku je jistým pohybem kupředu.  

Míst je na světě dost, stylů žití taky a dobří lidé se najdou všude.
Stačí mít dobro v sobě, v dobro věřit a dobrem být. A klidně si myslete, že jsem naivní. 😄

Smůtí aneb krátce ze šuplíku

Někdy říkám mému o 10 let mladšímu já: Ty vado, jak jsi mohla být tak naivní, průměrná, šedá, proč jsi nesebrala odvahu do hrsti, proč jsi do toho nešla? Sbalit kufr a tradáááá!

Vzápětí si uvědomím, co by mi asitak mohlo říct mé o 10 let starší já... A jdu se vrhnout do něčeho, co mi dává smysl, čeho se bojím nebo co mě má kam posunout. Umývání nádobí a vaření tu bylo, je i bude, ale copak jsem byla stvořena jen pro tuhle aktivitu? Tu přece už důkladně znám, umím a ovládám, děkuji, posuneme se dál. Co bych se ještě tak mohla naučit?

Smoothie! Ok, co ze to rikal ten pan Dahlke, abychom tam nedávali? Bolehlav (Sokratův konec), pryskyrnik (krece a na chut dost nechutný), bobule tisu (jedovaté!).. to, co nezerou krávy abychom ani my nezrali.

Takze kopriva, pampeliska, brslice, kontryhel, jitrocel (ty zarucene poznam), popenec... asi pujdu omrknout zahradu, pole a pripotoci a trosku toho ziveho bejli si naskubu. Na smútí.

Toliko z mých zápisků čerstvě objevených v počítači.
Mám tu i jiné poklady.
Tak zase příště.

Aprílová Palmová neděle

Duben je tu a s ním přípravy na moje nastávající narozeniny. Významné! :)

Po bouračce už jsem v cajku (zas mě přepadla chuť použít slang, tak mi to odpusťte:)), dala jsem se do kupy, i když závěrečné lékařské vyšetření mne ještě čeká.
Auto tchýni spravili a minulý týden vrátili. Půjčení do budoucna pouze v případech nejvyšší nouze, jinak nic.
Šetřím si na vlastní kolo.

Taky jsme s dcerkou byly na dovolené a dovolily jsme si užívat si českého jara skoro tři týdny. Áááách. Ovšem nyní už jsme zase zpět mezi toskánskými kopci, obklopeny rozkvétající flórou.

Dnes je Palmová neděle (taky o ní slyšíte prvně? :)) - už to čtu, katolický svátek, začátek svatého týdne (posledního týdne Kristova života), připadá na předvelikonoční neděli.
Taky se ptáte, co s tím mají co do dělání palmy?
Takže: v tenhle den prý Ježíš přišel do Jeruzaléma a srocený dav ho přivítal ovacemi a máváním palmových větviček.
No jo, v Izraeli je co krok, to palma. V Itálii abys palmu pohledal, tak si místo nich vystačí s větvičkami olivovníku - donesou si je pěkně do kostela a tam jim je kněz posvětí. Doma si je pak věřící vystaví jakožto symbol míru.*

A po kulturní vložce následuje obrazový materiál - chňapla jsem foťák a vyběhla na foto-vycházku a byla plodná (co se úlovků týče).
Mrkněte, jarní botanická exkurze začíná:

Jabloň - Melo

Třešeň - Ciliegio

Šeřík - Lillà

Zlatý déšť - Forsizia

??? - ???

Tulipán - Tulipano

Naznala jsem, že při pomalosti mého počítače a programu k úpravě fotografií se nejspíš zblázním, budu-li na všechny fotky lípat copywritový odkaz na můj blog, takže tentokrát bez něj - však vy na mne odkážete, kdybyste si je chtěli půjčit, viďte? ;)

Mávám vám (i když ne palmou ani olivou), mějte se bájo a brzy zase navi! 

Vaše Pavlína

*informace o Palmové neděli jsem si nevycucala z prstu, ale čerpala odsud (v italštině).

A v tom okamžiku...

Vytřeštěné oči, nevěřím, co to jako... to snad... BUM! zprava to do mě napere kombík, TŘESK! levou stranou auta křísnu rovnou do betonové zídky, PUFFFF! zabořím obličej do airbagu a pak už jen smrad, děsněj smrad spáleného.... 

Ne, žádnej román. 
Včera odpoledne odvedu dcerku k babičce, půjčím si klíče od auta, přečtu WhatsAppku od kámošky, mrsknu sportovní tašku na sedadlo spolujezdce a tradá... v 5 mi začíná cvičení, těším se na hodinku pro sebe a pak sprcha, chci si umýt vlasy, přibalila jsem si i fén. Manžel v práci, cestu znám jako svoje boty... 

Co teď? Panebože, tchýnino auto, ne ne ne! 
To je puch... asi bych měla vylézt ven.. že by mi tekla krev z nosu? Ne, jen to bolí.. 
Hrabu se ven, dveře nechávám otevřené, se mnou se vyvalí oblak kouře... Zůstávám stát a pořád tomu nemůžu uvěřit... 
Z druhého auta vystupuje starší pán, z domu na rohu vybíhají lidé, ptají se mě, co mě bolí, jestli jsem v pořádku, jestli chci vodu... 

Zatímco otáčím klíčkem v zapalování, přemýšlím, že bych měla jezdit cvičit častěji, krom pondělních a středečních odpolední taky v úterý a ve čtvrtek ráno. Ta kila, co jsem nabrala na stehnech a kolem pasu by chtěla shodit... Moc se mi nechce, no co, překonám se, však je to jen otázka času. 
Zkrouhnout chleba, těstoviny... Ty stejně ode dneška nevařím, s mužem jsme se poškorpili, co Italové na těch nudlích vidí?!? Aspoň zas začnu vařit luštěninové polévky.. 
Na silnici nikde nikdo, před podjezdem raději varovně zatroubit - kdyby se mnou jela dcerka, měla by radost ("tos ale pěkně zatloubila!"). 
Cesta volná, uvažuju, kde nejlíp zaparkovat. 
Hej, modrošedé auto zprava, počky, dyť tam je přece STOP... strhnu volant doleva, teď už přece MUSÍ zastavit...

--------------------

23. 1. 2017 v 16:50 došlo ke srážce dvou jedoucích motorových vozidel. Třiaosmdesátiletý řidič nerespektoval dopravní značení STOP a vjel plnou rychlostí do hlavní silnice, kde se střetl s projíždějícím vozidlem. Dvaatřicetiletá řidička, původem z Československa, byla pro jistotu převezena rychlou záchrannou službou na kontrolní vyšetření. 
Policie místo nehody zajistila, vše řádně zdokumentovala, spis označila jako letošní 25. dopravní nehodu a pokutovala řidiče v neprávu za dopravní přestupek (110 €). 
Obě poškozená vozidla byla následně odstraněna odtahovou službou a případ byl předán k dalšímu šetření.  

----------------------

A já tam stojím, a jsem vděčná, tak vděčná! Pořád tomu nemůžu uvěřit... ale děkuju! 
Za život (tak křehký); za dobré lidi kolem (v podstatě zařídili všechno oni, od zavolání policie, záchranky, kontrolování mého zdravotního stavu až po odhánění zvědavých kolemj(e)doucích); za zprávu z vyšších sfér; za pošťuchnutí; za úžasného manžela, co hned přijel z práce a zařídil (a doteď zařizuje) vše potřebné; za andílka, co na mě po návratu domů čekal spící v babiččině posteli a ráno jsem se dozvěděla, že "Alenka večel plakala, plotože potžebovala maminku!" 

Plynu a přijímám, co je... tak trošku mimo v téhle situaci.. 
Při čekání na rentgen jsem měla spoustu času sama pro sebe, na rozjímání, rekapitulaci, přemýšlení... A překvapilo mne, že za celou dobu se vztek nebo naštvání ani vzdáleně neukázaly, spíš úžas, jakýsi stoický klid.. dokonce jsem prý i vedle té trosky, co z auta zbyla, žertovala..  

D  Ě  K  U  J  U  ! 

Odteď dělám jen to, co mi dává smysl. 
Plním si sny (konkrétně už vím o dvou a těším se, jak se na ně vrhnu).
Užívám si každé chvíle, poněvadž nemůžu vědět, jestli náhodou není poslední.
Vypouštím z hlavy maličkosti. 
Je mi jedno, kdo "má pravdu" nebo co "je správné".. řídím se podle mého vnitřního vedení (gut feeling). 
A jedu na upřímné vlně. 
Mám vás ráda. ♡ ❤ ♡


PS: Jestli vás do očí koplo Československo, tak vězte, že italská policejní databáze Českou republiku zatím nezná. Dobrý vtip. ;) 

PPS: Šest rentgenů (hrudník, žebra, rameno) potvrdilo tvrdost a celistvost mých kostí. Cítím trochu napětí na krku, rameno. Jsem v pořádku (ostatně jinak bych sem ani nepsala :)).

Vítej 2017!

Aneb bilance.. tak trošku.

Uteklo to jako voda - advent, Vánoce, Silvestr, Nový rok i Tři Králové alias Befana, jak je zde v Itálii šestý leden nazýván. A jsme opět v kole všedních dní, každodenních výzev, rán a večerů, plánů a reality, snů a přání a jejich zhmotňování anebo taky ne.

Letošek si přeji speciální. MIMOŘÁDNÝ. Brilantní. Překvapivý. Plný zvratů a kouzel a výzev.

Letos mi bude třiatřicet.
Říká se, že je to přelomový rok. Já tomu věřím. A těším se.
Něco ve mně se tetelí, nedočkavé se na každé nové ráno, na každičký okamžik.. Ale ne, žádné očekávání budoucího, hodlám si užít vše tady a teď.

Co už jsem letos zvládla?

• Vytvořit PF a sdílet ho se světem, přeju i Tobě: 

Požehnaný a Férový dvoutisící sedmnáctý! 

• Opět se pustit do focení (jen ta postprodukce kdyby byla rychlejší, přála bych si svižnější počítač a reflex s wifinou)
• Založit FB skupinu, kde se podporujeme a inspirujeme v sebelásce a naplňování vlastních potřeb - zkrátka každý den si sama pro sebe dělám radost a mám radost, že je nás v tom víc. Spokojená já = spokojené i mé okolí.  
• Vyrobit si 100% recyklovanou deskovku a začít (si) zase hrát!  

Ko No, korejská verze hry Dáma

• Promyslet, co vlastně s blogem a zda začít plážově podnikat nebo si raději koupit šicí stroj.
• Zavázat se ke každodennímu vylézání z komfortní zóny. A závazek porušit. :)
• Být kreativní. I u prosté přípravy předkrmu:

Tučňáci - olivy, mozzarella, mrkev a párátko.

• Opravit si zamrzlou pračku. Včetně dobrodružného hledání nástrojů (řádně prorezlé).
• Trpělivě pečovat o chřipkou skoleného muže (týden v posteli!) a dcerku (do postele neeeee!).

Jistě bych vypočítala i fůru dalšího, ale zastavím se. 

Loňský rok mi toho hodně dal, chci na to navázat a rozvíjet. Hlavně pokračovat v cestě, neustrnout na místě a být otevřená tomu, co mě čeká.

A jaké spřádáš plány na letošek Ty? 

Co už máš za sebou? 

O čem sníš? 

Napiš do komentářů, nebojíš-li se sdílení. :) 

Těším se.  

Veganské mufínky nejen na Mikuláše

Včera bylo pondělí 5.12. a kromě svátku Jitek také v podvečer chodila "nadílková" trojice, vždyť to všichni (my Češi) známe. 

A na mě tady, 1000 km od země české, padlo nějaké mikulášovské blues či co. 

Život v cizí zemi je úžasně obohacující, ale co si budeme namlouvat, jeho součástí je i ta nostalgie a stesk po rodném domově... 

A tak mi zrovna včera chyběla ta kouzelná atmosféra, loupání pražených buráků, vůně mandarinek, sladkost čokolády a bezstarostnost dětství. Hm.

Naštěstí po noci vždy zase vyjde slunce a s ním i nový den, takže dnes je mi mnohem líp. Nadílku si udělám sama. A vám taky nadělím - recept na výtečné veganské mufínky, které jsem již třikrát ozkoušela a byly oceněny i mlsnými "tradičními" jazýčky! 

Až je vyzkoušíte, budete se divit, jak i bez vajec a mléka drží a jsou vláčné a měkkučké! 

Veganské mufínky

Pokud zvolíte variantu muffin, dávka vychází na 8 kousků. Pokud uděláte dortovou variantu (byli jsme pozvaní na večeři a sluší se něco sladkého přinést), je to na menší formu... 

Stále ale přibližně 8 porcí. 

Dochutit můžete dle vlastních preferencí, já zkoušela: 

Čokoládové (10g kakaa a sladit melasou-nerafinovaným třtinovým cukrem) 

Skořicové (spooousta skořice, bio-mandarinková kůra, kardamom) 

Pomerančovo-kokosový dortík (kakao a kůra z 1 bio pomeranče, čokoládová poleva a posypat kokosem). 

INGREDIENCE:

*všechny níže uvedené v bio kvalitě*

80g semoly z tvrdé pšenice (něco mezi krupicí a hrubou moukou)

70g celozrnné pšeničné mouky

50g kukuřičného škrobu

60g třtinového cukru (lze částečně či úplně nahradit melasou/medem... Slad vyzkouším příště)

40g oleje (kombinace na vás, 30g slunečnicový nebo kukuřičný a 10g olivový či kokosový)

10g prášku do pečiva (na bázi vinného kamene)

160 ml rýžového mléka ochuceného lískovými oříšky 

špetka soli

A dle zamýšlené chuti:

lněné semínko

15g kokosu

chia semínka

10g kakaa (fairtrade)

15g pomerančové kůry (1 velký plod)

        kůra z mandarinky/citronu

Koření (kardamom, skořice, perníkové, kurkuma)

POSTUP:

Mám doma kuchyňský robot (Thermomix), se kterým je to o fous snazší, ale postačí i klasika (mísa, vařečka).  

Začínám tekutými přísadami, kořením, kůrou a cukrem (smíchat), poté suchými - mouka, škrob, kakao a prdopeč (přimíchat), na závěr dosypu kokos, lněné semínko atd. 

Jestli máte radši, prostě dejte vše do mísy a důkladně promíchejte, toť cíl!

Silikonové formičky na muffiny plním do 2/3. 

Peču na 180 stupňů cca 20-25 minut, před finálním vytáhnutím vždy zkontroluju párátkem (od příště už špejlí!:)), zda jsou dokonale propečené (vnitřek muffinu lze lehce odrobit ze dřeva).

Vynikající za tepla i za studena.

Přeju dobré chutnání a napište, jak vám mufínky šmakovaly! 

Podzimní navnadění

Podzim u nás na zahradě vybalil veškeré svoje vnady a že jich je požehnaně!
Začalo to granátovými jablky.

Pokračovalo kaki stromem, který byl letos tak ověšen plody, že měl co dělat, aby je všechny unesl. Takže jedno až dvě kaki denně, to je vám panečku slaďoučká dobrůtka!

Révové víno už je odzrálé, letos jsem s fotoaparátem zahálela. Ale zato můj oblíbený "javorovitý" strom (nějaký botanik tady? Že by mi doplnil jeho jméno?) jsem blejskla, už při červenání a lehkém opadávání listů. (Dodatečná aktualizace: jedná se o Javor japonský!)

Posléze i obnažený, jen s plody.. že by kaštánky? Mají na konečcích takové roztomilé háčky...

A kolem Dušiček (zde na státní svátek všech svatých - Tutti i Santi - 1.11) nám tu vykvetla tahle bílá kráska přímo uprostřed žlutých .... tipuju, že jsou to Chryzantémy?  Ovšem co se květin okrasných týče, chodím po tenkém ledě. Květinomilci poradíte? Každopádně kdepak černá ovce, moc tenhle křehký bílý květ obdivuju a líbí se mi, jak se tak hrdě vypíná na svém místě přímo uprostřed. Dávám si za úkol se jí inspirovat a tuhle fotku si připomenout, až zase budu vyčuhovat v davu, jak se mi tu často děje. :)

Toť pro dnešek vše, popřemýšlím, jak zefektivnit zpracování fotek, poněvadž na celém příspěvku právě tahle činnost zabrala nejvíc času (2 hodiny!). Možná by to chtělo pořídit si efektivnější techniku? Třeba napíšu la letterina al Babbo Natale, italskou obdobu dopisu Ježíškovi... I když my tohle máme jinak... Ale o tom třeba zase příště. :)

Krásné podzimní dny plné radosti vám ze srdce přeje
Vaše Pavlína 💚

Náhoda? Kdepák!

Mí milí čtenáři!

Taky Vám někdy připadá, že Vesmír nám prostě nahrává do cesty přesně to, co potřebujeme?
Mně ano.
Tak třeba dnes:
Už pár dní mám jakousi krizi - identity či blížící se třiatřicítky, kdoví, jak to nazvat. Jedna moje spolukrajanka (teda je až od Mostu, to je trošku jiný kraj... jakpak by se to asi správně řeklo?), taky italská expatka, se mě po WhatsAppu ptá, jak se mám.
Namísto klasického VA BENE, jak by se správně po italsku slušelo a patřilo (s úsměvem od ucha k uchu) se jí dostalo odpovědi, že vlastně dumám o smyslu, důvodu a směřování té mé existence tady (v kraji italském a potažmo i všeobecně), hledám jiskru a zapálení pro věc (jakou?) a snažím se vyvážit a harmonizovat vnitřní a vnější...

Jakmile odešlu a ponořím se, při úklidu pokojů po posledních letošních hostech, do ponurého hloubání, cinkne mobil a píše mi paní Zuzana. Vás mi seslalo samo Nebe!
Našla mě skrze blog, který, ač polomrtev a neoživován už hodnou řádku měsíců, si pořád, jak vidno, nachází své čtenáře.

Má to smysl! Ejhle! A tak vzpomínám, jak mě, když byl blog ještě v plenkách, obrovsky naplňovalo hledat, vymýšlet a sepisovat. Fotit, vařit, experimentovat. Dokumentovat. Informovat se. Předávat dál. A to jsem toho věděla tak třetinu, co vím a znám dnes!
Tak proč jsem s tím přestala?!?
Asi jsem nějak zaběhla... nebo sklouzla k výmluvě typu "Nemám čas"... Nebo prostě kdoví, přestala v tom vidět smysl. Ale teď ho opět nacházím!
Jakoby mě Vesmír v reakci na mé zoufale bludné úvahy a volání ťukl třemi oříšky rovnou do čela.

To dám! A vy se mnou!
Těším se na tu jízdu!

A už vím, o čem vám napíšu v dalším příspěvku! :)

Období mravenců

Tak, jako v některých oblastech světa mají období dešťů, máme my období mravenců.

A to je právě teď.

Paralela ne náhodná, stejně jako tropické krajiny sužují přívaly vody od rána do večera, tak u nás proplouvají hordy mravenců po celý den. Někdy je jich více, někdy méně, ale tzv. "bezmravencové" období jsme tu už dlouho neměli.

Jelikož žijeme v dočasně zapůjčené přízemní garsonce na venkově, o společnost v podobě různého živočišenstva vskutku nouzi nemáme. (Tuhle se nám na prahu rozvalovala obří ropucha a ne a ne se hnout... Ale to je na jiný příběh, teď zpět k černým šestinožcům.)

Začalo to malou, nevinnou cestičkou u země, pokračovalo výpravnou expedicí do dálných krajin oken, dveří a kuchyňské linky a vyvrcholilo to dobytím postele a sklenice se zbytkem jablečného džusu. Dvě vítězství na dvou různých místech!

Chrabří to mravenci, odolali zuřivému sypání skořice po jejich stezkách i tělech; vyšší Smetákové Síle, co je přemísťovala na Lopatku a pak daleko od jejich příbuzných, ba dokonce i štukování vstupních bran do útrob jejich sídel!

Oni to totiž ví.
Oni ví, že je nebudu zadupávat, zaplácávat ani stříkat chemií. Že návnady hubící mravenčí královnu u nás nenajdou. Že odstěhovat kamna a nábytek nemůžu, a tak jejich malé skulinky zůstanou mým očím navždy skryté. Že si od nich nechám, ve své mírumilovnosti, lézt po počítači, po stole, po rukách (ejhle, jeden se mi nepozorovaně vyšplhal až na vlasy a právě se po jednom z nich spouští dolů - nejspíš očekává, že jeho bravurní akrobatický kousek ocením. (Se pleteš, kámo!)).

Mám s nimi problém. 
Já. 
Manžel tvrdí, že to k životu na venkově prostě patří a mé zděšené vyprávění o černých tečkách, hemžících se po polštáři zrovna, když se chystám jít spát, s pobaveným úsměvem nehorázně zlehčuje.

Dvouletá dcerka je mravenci fascinována a každého jednotlivce bedlivě pozoruje za nadšených výkřiků "Mavenec! Mňam mňám!" Tedy ne, že by je jedla, ale všichni mravenci neustále hledají jídlo, kterým má být, kdovíproč, "maso". (Kdepak makrobiotika, mámo! ;))

A tak jsem se, v momentu nejvyššího zoufalství, zastavila, zhluboka nadechla, čupla si a ty potvůrky si začala bez hodnocení a se zájmem prohlížet... a ony jsou obdivuhodné!!!

Věděli jste, například, že na svých cestičkách se mravenci při míjení zdraví? Každý s každým! Na okamžik se zastaví, poplácají se tykadly a pokračují dál. Někteří někdy i "zapředou řeč" - to pak vypadá, jako kdyby do sebe tykadly naráželi a pak konec, asi si řekli, co potřebovali a jde se dál. Někteří se dokonce nechali přesvědčit, a přestože si to mašírovali TAM, po setkání se otočili a v závěsu kolegy se zase vydali ZPĚT.. A žádný z nich se od "vytyčené trasy nevychýlil víc než 3 milimetry!

Škoda, že jsem neochutnala rybu-hada jako Jiřík v pohádce o Zlatovlásce, moc by mě zajímalo, co si říkají.. Asi něco jako:

"Hele bacha, ten obr na nás už zas kouká, radši se vrať s náma domů, jeden nikdy neví, co od něj čekat. Počkáme, až bude vzduch čistý a pak zas vyrazíš. (...) Ne? Určitě? (...) No tak se opatruj kámo, uvidíme se pozdějc. Tě pysk!" 

Nicméně jakkoli obdivuhodní jsou, u představy, že přese mne v noci překračuje mravenčí armáda jsem vše, jen ne u vytržení.

Tedy vás vyzývám! 
Máte-li, prosím, nějakou ekologickou, zdravotně nezávadnou a hlavně účinnou "protimravenčí" zbraň (či radu, jak je vyzvat k definitivnímu opuštění prostoru), podělte se o ni se mnou!
Budu vám za to neskonale vděčná a ráda to stejnou mincí oplatím, budete-li chtít.

Co teď řešíte vy?

Italská integrace

Význam cizího slova "Integrace":
sjednocení, ucelení, splynutí, proces spojování ve vyšší celek.

Ano, už je to tu.
Začínám se integrovat s Itálií. Nebo integrovat v Itálii? Česky řečeno: zahájila jsem proces včleňování se do italského prostředí.

Ha, po tolika letech, co tam žije?! Sis nejspíš právě řekl/a.
Jasně.
I já se tomu divím.

Řekněme, že aklimatizaci už mám za sebou (a že mi to trvalo) a teď hurá na druhý krok - integraci. Abych se s tímmhle šnečím tempem do toho konce vůbec dohrabala... jenže "I cesta může být cíl.." a nejen, že může, ale ona i je! A když k tomu přidám, že se vše děje v ten správný a pravý čas, tak už se není čemu divit.

Ještě k té aklimatizaci...
Když si zvykneš žít v Itálii (v Toskánsku, jinde to může platit trošku jinak), víš, že:

K zubaři, doktorovi i na úřad se chodí nejdříve v devět ráno; mezi 13. a 16. hodinou raději nic nepotřebuj (siesta!), zato v obchodech můžeš šopovat až do osmi večer.

Chleba je zásadně z bílé mouky a bez soli (tudíž bez chuti); olivový olej má zelenou barvu, je kalný a štípe v krku; rozmarýna a bobkový list tu rostou jako okrasné keře a snídaně rovná se croissant a kapučíno. 

Skútry můžou všude; krása je vždy na prvním místě a na návštěvu se hostiteli nosí něco sladkého či láhev vína. Čekat až Italové přestanou mluvit je bláhové - když chceš něco říct, skočíš jim bez rozpaků do řeči. 

Tohle všechno a mnoho dalšího jsem se naučila. Ale to pravé gró šlo, přestože jsem tu pracovala, studovala, žila, cestovala, donosila a porodila; mám tu ošetřující doktorku i zubařku, jsem zaregistrovaná v knihovně a mám dokonce i italský  řidičský průkaz (!), tak nějak mimo mě.

Opravdicky jsem se vlastně až donedávna chtěla vždycky vrátit domů. Itálie byla jakousi dočasnou zastávkou, takové odpočinutí či co... Nazývala jsem ji i bublinou, protože tady to pro mě bylo jako ve vakuu. Jako by to ani můj život nebyl. Jenže ouha, on to můj život je (aha, co jsem zaspala?) a jak s ním nakládám? Čekám Ažpaky a Ažpotomy. Spící Sněhurka, co pozoruje proudící život zpoza průhledného víka své rakve.
A tak jsem si řekla dost.
Dám tady té jižanské zemi šanci.
Žádné návraty se nekonají, jsem Tady a Teď, žiju tu, tak se tu zařídím.

Poznala jsem holčinu, co se narodila v Austrálii italským rodičům, kteří se v jejích 16ti letech rozhodli pro návrat do své rodné vlasti. (Hej, kdoví, co bude za rok, dva, deset, šestnáct let?!?)
První rok to holka obrečela.
Pak si zvykla.
Teď má italského manžela a dvě děti, které se, přestože máma je rodilá mluvčí, anglicky učit začaly až ve škole.

Nic není nemožné.
Všechny hranice otevřeny.
Rozpínám křídla a letím!!

Co mě naučila sedmikráska

Až jsem se sama divila, čemu že to taková malá kytička může naučit. Ale když se věci (lidi, rostliny, zvířata, ...) ocitnou ve správný čas a na správném místě a v tom správném nastavení či naladění, chceš-li, tak i sebenepatrnější částečka může udělovat lekce a učit velkým věcem. Zní to mysticky, ale je to úplně prosté: 

Už od narození dcerky jsem v sobě jela v programu ŠKUBAT KYTKY PRO VLASTNÍ CHVILKOVÉ NICOTNÉ POTĚŠENÍ SE NESMÍ! Pro vysvětlení - natrhat je a někoho jimi obdarovat: ok, natrhat je a sníst je: jasně, natrhat je a zkrášlit se jimi: dobře, natrhat je a něco z nich vyrobit: taky jo, ale natrhat je, oškubat je a vyhodit ROZHODNĚ NE! Takže když mi Alenka nosila sedmikrásky jako dárek, tak jsem z toho byla v sedmém nebi, ale když ji tatínek naučil Má mě rád nemá mě rád a malá začala systematicky oškubávat chudobku po chudobce se slovy "mama o mama", úplně se mi na jazyk draly hlášky od srdcervoucích ("To tu kytičku bolí!", "Když ji takhle oškubeš, tak z toho bude smutná!", "A je po kytičce, umřela!") přes manipulativně výhružné ("Co kdyby ti to taky někdo takhle dělal?!", "To se nedělá, au!") až po policajtsky zakazovací ("Neškubat!", "Přestaň s tím!", "Okamžitě toho nech, nemůžu se na to dívat!"). 

Ovšem jsem typ pozorovací, takže jsem je všechny nechala vyplavit na jazyk a zase je pěkně spolkla, aniž bych malou otravovala něčím, o čem jsem už tehdá věděla, že je to přinejmenším zbytečné. 

Pozoruju jak ji, tak sebe.. a vypozorovala jsem, že čím víc zakazuju a brojím a vůbec odporuju, tím víc toho dostávám. A houšť. Takže co teď s tím. Nechávala jsem ji dělat s chudobkami, co uznala za vhodné (zmínila jsem se, že máme zahradu posetou sedmikráskami tak hustě, že se někdy zdá být zasněžená?) a včera mi to došlo. 

Jak jsem se mýlila!

Kde je totiž psáno, že sedmikráska z naší zahrady musí vykvést, zestárnout a odkvést, uvadnout a uschnout? Anebo být sťata sekačkou na trávu? 

Koukám tak na jednu z těch žlutých hlaviček v bílé sukýnce a najednou mi přijde, jako bych cítila to její nadšení, že může malému človíčkovi udělat radost, jak se tetelí blahem, když si malá ručka vybere právě ji... 

Jakoby celá její krása a celý její život byl tady přesně kvůli té chvíli, kdy jsou jí drobnými prstíčky oškubávány lístečky jeden po druhém až do úplné nahoty, pak je s ní vesele zatřepáno a se smíchem je velkým obloukem odhozena do trávy. Úchvatné vyvrcholení, kruh se uzavřel, jaká paráda! 

Překvapivé, samotnou mě to nikdy nenapadlo. A tak propouštím veškerá ta zastaralá schémata i s jejich ohranými větami a nastoluji v sobě klid, mír a vděčnost. Všechno je tak, jak má být. I ten lán oškubaných sedmikrásek má svůj důvod. A to, že ho nevidím, neznamená, že tam není!

Děkuju, sedmikrásko, za lekci a AHA! moment.

Máš taky nějaký nedávný AHA! moment? Podělíš se o něj se mnou? 

Jsem zvědavá! :) 

 

Čas změn

Letošní rok je časem změn.
Velkých.
Alespoň pro mě.

Začala jsem pomalu, ale jistě, poněvadž dost bylo programu "sedávej panenko, v koutě, když budeš hodná, najdou Tě" - naprosto neproduktivní a ubíjející! Navíc nepravdivý, poněvadž v koutě jsem seděla dloooouho a nikde nikdo a že bych si v koutě přála natáhnout brka, tak to zas né! A pryč z něj, a do světla reflektorů a tančit jako o život na pódiu! Pomyslně myšleno.. Co třeba to nazvat ANO styl života? Říkat ANO na cokoli, co se objeví? Každou výzvu, překážku, nabídku... ANO! Sem s tím!

Takže předně jsem se pustila do kultivace sebe sama a nejen čtením knih. Na kůži! A praktikovat!

Knihy pořád čtu, ale už ne ty, co by se mělo a jak... spoléhám se na vlastní rozum a intuici.

Tři týdny bez Facebooku a internetu (nebo v omezeném množství) mě utvrdily v tom, že jakkoli zajímavé a přínosné příspěvky a články tam jsou, tak nejsem-li tam já, nejenže mi nic neuteče, ale svět se točí dál a já se mám líp. Žiju. (Ano a o tom se tady online vypisuju a link dám i na FB!:))

Pouštím se veškerého odporu - čím větší rezistence ve mně, tím hůř pro mne. Takže křečovitě zuby nehty nechci bydlet v provizorním? Nášup, a dvakrát tak dlouho tam budeš! ANO, vlastně je to provizorní super, začala jsem si to užívat a hledím spíš na ty pozitiva (a ejhle, ona tady jsou, jakto, že jsem si jich doteď nevšimla?)

Jsem vděčná za to, co jsem, mám, zažívám... a chápu, že každej to máme jinak. Nikomu nic nenutím (vivat český trojitý zápor!).

Tak dlouho hledám Montessori školku a kombinuju a vymýšlím (a to víte, že v Itálii je jich že by je na prstech jedné ruky spočítal? A to byla zakladatelka Maria Italka, prosím!) až přijmu to, co je a zapíšu dcerku do jedné ze dvou místních státních. Uvidíme, co bude dál.

Změním look. Dredy byla má srdeční záležitost, ale v poslední době jsem se s nimi nějak přestala cítit dobře a pak mi z různých zdrojů přišly různé informace (to víte, že vlasy jsou lapač energií?), které mi způsobily pár AHA efektů a bylo rozhodnuto. Změna je život!

Taky jsem dospěla k přesvědčení, že člověk není alternativní (či jiný) díky tomu, co má na hlavě, ale v hlavě (no na to jsem asi nepřišla jako první, že..) - jak žije, mluví, jedná, chová se a vůbec.
Tak snad mě poznáš, až mě potkáš! :)

Jo a taky jsem dostala kuchyňského robota, tak se s ním učím vařit. Změna veliká, podni 2 zatím dobrý!

A co Tvůj rok, taky rokem změn, novot, AHA momentů?  To by mě zajímalo...

Naam jóga aneb jak jsem objevila to pravé ořechové

Prvně jsem o Naam józe slyšela před pár měsíci a hned jsem si o ní dohledala, co se dalo. Žel tou nejpodstatnější (a zároveň nejsmutnější) informací pro mne bylo, že nejbližší centrum, kde se tenhle typ jógy učí, je v Praze. Takže 1000 km. (Ale třeba je tohle pro tebe právě ta dobrá zpráva.. )

Jelikož se ale blížila naše českorepubliková návštěva, v podvědomí jsem toužila na lekci Naam jógy zajít a tak se taky nakonec stalo. A stálo to za to! 

Co Shakti Naam od klasických hodin jógy (bez zacházení do detailů) odlišuje je kombinace tří prvků-hýbeš se, dýcháš plus zpíváš mantry a k tomu ještě děláš mudry neboli počeštěně řečeno jakési prstoklady, co mají každá svůj význam.. Takže MYSL nemá absolutně žádnou šanci po 90 minut převzít vládu a musí se zcela podrobit-ó jak úlevné! Žádné myšlenky, jen čisté soustředění se a je to fuška, ale příjemná! Jaké benefity tenhle typ jógy přináší se dočtete třeba na stránkách pražského Naam Jóga Centra (ne, já z doporučení nic nemám :-)) a chcete-li si něco ozkusit doma, na youtube jsem našla dvě pěkná videa:  

1) Desetiminutovou ochutnávku aneb jak nastartovat den (v angličtině).

2) Celou jednu lekci Naam Jógy (jako by učitelka byla před Tebou), jen ty mantry jsou tam ve fonetickém přepisu do angličtiny - já napodobovala vyřčená slova. 

A když už jsem u toho byla, tak jsem shlédla i video o vzniku Shakti Naam, z čeho pochází a kdo jsou její praotcové.. Též mohu jen doporučit a nejen kvůli úchvatným krajinám a úsměvným dobovým filmům sborového cvičení (taková skoro spartakiáda po indicku). 

Takže chceš-li si udělat pěkný večer s jógovou tématikou, do toho! Pro silnější zážitek šup na lekci, já si určitě dám, až budu zase v Praze, opáčko. 

Zpátky v Itálii a na blogu!

Pavlína provedla pořádnou třitýdenní sebereflexi, ba řekla bych regeneraci v České republice, a to ji nakoplo k opětovnému spuštění blogu. 

Pomyslný jazýček vah se z přemíry braní (už jsem si připadala jako houba násosná!) přehoupl zase na stranu dávání. Zkrátka mám potřebu sem opět psát. 

Mnoho věcí se za poslední roky změnilo, prošla jsem si dny i vrcholy, byla vysmátá i ubrečená, v pohodě i vystresovaná.. Asi jako všichni. 

Do nových příspěvků bych chtěla dát především to, čím a jak teď žiju.. Takže tu bude oceňování, všímání si souvislostí a synchronicit, vděčnost, vtipné, veselé či povzbuzující (a snad také inspirační) příhody, náhodné myšlenky, přínosné odkazy, zamyšlení a reflexe, témata, co mě zajímají, možná něco z jógy či o józe a pohybu vůbec, kulinářské nápady mého kreativního vaření (většinou bez cukru, mléka a bílé mouky), záblesky mého Nevýchovného nastavení k sobě sama, dcerce i dalším, postřehy z cestování nebo života na jihu, možná poodhalení mých životních peripetií, fotky mého tvoření, chůze bosky, bio a zdravý životní styl, fotografie a kdoví, co ještě. 

Zkrátka máme se na co těšit. :)

Na mém blogu si tykáme, pokud byste chtěli, abych Vám vykala, napište si o to. 

Jsem otevřená spolupráci, i když žiju 1000 km od ČR - v době internetu naštěstí vzdálenost není hlavní překážkou. Pokud mě něco osloví a bude to se mnou souznít, vrhám se do toho po hlavě! 

Máte-li něco na srdci, napište mi do komentářů nebo na e-mail. 

Mám radost, že jsem tu s vámi - já s Tebou a Ty se mnou. Věřím tomu, že se vzájemně obohatíme. 

Odstávka a ukončení blogu

Pozorný čtenář si všimnul, že jsem 15. 7. 2013 Pavlínu v Itálii smazala. Byl to takový náhlý popud. Vnuknutí, až bych tak řekla.
Jaké byly vaše pocity, když jste mě na internetu nenašli?

Moje pocity byly následující:

• úleva, pocit svobody, jako bych se odcvakla od minulosti
• troška nostalgie, přemítání, zda jsem udělala správnou věc
• vymizení nutkání "měla bys zase něco napsat"

...

Tři tečky značí delší časový úsek, v němž jsem se stihla přestěhovat do nového bytu. Zatím ne kompletně, ale částečně ano - počítač tu mám, internetové připojení mi chybí. Zvažuji, zda ho pořídit, zatím mi to vyhovuje bez, ale časem nejspíš změním názor. Takže po víc jak týdnu dopisuju tento ukončovací příspěvek. Kromě těch bezprostředních pocitů se totiž po pár dnech vynořil ještě jeden další, a to pocit neuzavřenosti. 

Já si Tě totiž, milý pozorný čtenáři, vážím. 

Byl jsi se mnou nějakou dobu (kdo jen krátce, kdo déle), četl jsi mé výlevy, pozoroval jsi mé myšlenkové pochody, nechal ses unášet mými životními příhodami, procházel jsi se mnou kulinářskými peripetiemi, nechal ses inspirovat mými oblíbenými odkazy či ses jen kochal fotografiemi, co jsem vkládala. Třeba se Ti jen líbily citáty vpravo nebo jsi chtěl vědět něco o Itálii z trošku jiného úhlu pohledu... Zkrátka ať už jsi na blogu Pavlína v Itálii dělal cokoliv, já Ti za to děkuji. 

Byl jsi mi rovnocenným, i když někdy mlčenlivým, partnerem. A s partnery se jedná na rovinu. Alespoň já, zastánkyně fair play. Samotnou mne mrzí, když se lidé, se kterými se mám fajn, najednou bez rozloučení vypaří. Stává se to - prostě o sobě nedají více vědět. 

Proč to udělali? Co se událo? Kdoví. 

Tedy dle hesel "Dělej jen to, co chceš, aby ostatní dělali tobě" a "Komunikace mezi lidmi je základem všeho" jsem se dodatečně rozhodla blog Pavlína v Itálii navrátit dočasně na své původní místo a vyjasnit si to s Tebou, milý čtenáři. Říct Ti, že opravdu odcházím, poděkovat Ti za ty společné chvíle, za trpělivost, za komentáře, za dotazy, za zájem, za pozornost. 

Cítím, že etapa tohoto blogu je, po téměř čtyřech letech, u konce. Tak jako nastávají změny v reálném životě, nastávají i v tom virtuálním. Jedna věc končí, aby jiná mohla začít. Kdoví, co mne teď čeká. :)

Přeju Ti, můj milý čtenáři, krásný život neboli una vita bella, jak bychom tu v Itálii řekli. 

Užij si jej naplno - dělej věci, co Tě baví a co Tě naplňují radostí a potěšením; obklopuj se lidmi, které shledáváš zajímavými a inspirativními; buď vděčný za maličkosti, které každodenní život přináší; soustřeď se na to pěkné, co se Ti děje a to ostatní ber s nadhledem a humorem. 

Hodně se směj, když na to přijde, tak klidně i plač, ale hlavně buď svůj, protože Ty jsi ta nejkrásnější a nejdokonalejší bytost, se kterou se ve svém životě setkáš. Měj rád sám sebe. To ostatní přijde samo. Vychutnej si každý moment, je totiž neopakovatelný.. Ale tohle všechno Ty určitě už víš. :)

Tedy ještě jednou díky. 

Objímám a líbám,    

Tvá Pavlína z Itálie

Jak přežít chemií posedlou tchýni?

Jsou dny, kdy je soužití s matkami našich vyvolených obzvláště obtížné.
Apeluji na všechny (především ženy), které mají to štěstí a jejich tchýně bydlí daleko, aby si toho vážily a děkovaly za ten dar každým dnem! Případně vzkazuji těm z Vás, které se svou tchýní vycházíte a máte ji spíš za kamarádku než za tchýni (existuje někdo takový?), že můžete být neskutečně šťastny a spokojeny a abyste si toho užívaly co jen to jde!

Osobně bych se zařadila bych se do kategorie "s tchýní vycházím na úrovni konverzace o počasí, pokud mohu, dám přednost jiné společnosti a jejím diktátorským sklonům se snažím - se střídavými úspěchy - čelit s humorem a aniž bych si je brala osobně".

Bezprostřední blízkost tchýně (ať už se jedná o společný byt - dům - blok - zahradu - cokoliv) totiž přináší generační a názorové střety (v mém případě i kulturní).
Co že tím mám na mysli?
Vždyť víte. Nebo si to alespoň dokážete představit. A pokud vážně ne, tak nastíním:
Myslím, že o tchýnině posedlosti úklidem jsem se už někdy zmiňovala. To, že Savem by nejraději umývala i zeleninu (podlahy, umyvadla, stoly, ubrusy, prádlo či nádobí jsou SAMOZŘEJMOSTÍ) si dokážu vysvětlit jako osobní charakteristiku (každý máme něco), efekt mediální masáže (hygiena všude, bakterie na vás číhají za každým rohem každý den, bububu) a až úzkostnou obsesi čistotou. Ovšem teď, v teplých měsících se k tomu přidala další mánie - stříkací. Aneb vše je potřeba postříkat, dezinfikovat, ošetřit... a nejlépe něčím silným s výrazným černým křížem v oranžovém poli na plastikové butelce. Takže ji skoro denně vidím pobíhat kolem domu v modré uniformě s maskou na tváři a demižonem na zádech, rozprašujíc kolem sebe všelijaké chemické míchaniny, od mědi před modrou skalici, insekticidy, pesticidy, odplevelovače a já nevím jaké další vymoženosti. A že máme zeleně kolem domu požehnaně!
Protože to manžel nerad vidí (nesmím to teď dýchat a kdovíjak dlouho ta chemie ve vzduchu poletuje) a kategoricky zakazuje (jí stříkat a zároveň mně vycházet z domu), vynalezla takové fígly jako počkat, až není doma (já ji neseřvu) či si přivstat. Dnes v 7:00 jdu do sektoru B3 (úložiště nářadí) a ona už kolem něj v plné polní stříká. Těžko říct, zda byla překvapená víc ona nebo já. Faktem je, že těsně vedle bé trojky mám umístěnou vlastní zeleninku (mrkve a fazolky) v Tetrapacích a květináčcích (poněvadž existuje podezření, že ve zdejší půdě by se mohly vyskytovat dioxiny - výsledek pro změnu tchánovy dvacetileté natěračské aktivity a jeho absolutního nezájmu o životní prostředí) a nějaký chemický sajrajt kolem mi tedy dost vadí! Ne tak tchýni, to ji ani nenapadne, poněvadž je přesvědčena, že všechno kolem nezdravosti chemie jsou jen KECY, že stříkat se přece MUSÍ a VŠICHNI TO TAK DĚLAJÍ a i V TELEVIZI to ŘÍKAJÍ.
Takže když mi minulý týden moje krásné rostlinky zelených a žlutých fazolek postříkala mědí (modré fleky na listech), štvalo mně to, ale nějak jsem se s tím srovnala (nemám si je dávat pod vinnou révu, o kterou se nikdo nikdy nestraral, až TEĎ!). Ovšem tohle je podraz. Dokonaný. Inu musím doufat, že to moje krásky přežijí.
Někdy mám pocit, že mi to prostě dělá naschvál. Včera mi vyhodila petku, se kterou zalívám saláty (konvička je pro mne přiliš těžká). Inu ohradila jsem se, leč odpovědí mi bylo, že ona teda NESNÁŠÍ neužitečné krámy, co se jen tak povalují kolem. Aha. 

Jistě, teď bych to měla zakončit a vyvážit něčím pozitivním.
Třeba jí i za něco poděkovat... (Následuje dlouhé zamyšlení.) Pojďme na to:

Děkuji ti, tchýně, za to, že mi nastavuješ zrcadlo a jsi mým cenným učitelem:
Díky tvé zarputilosti si sem tam uvědomím i mé skryté diktátorské sklony.
Díky tvé názorové bezohlednosti si uvědomuji, jak důležité je naslouchat a být poslouchán.
Díky tvé negativitě si uvědomuji, jak osvobozující je vidět kolem sebe namísto problémů výzvy.
Díky tvému nikdy nekončícímu kritickému škatulkování lidí si uvědomuji, že všichni jsme individuality a je třeba ke každému jednotlivci přistupovat bez předsudků a domněnek.
Díky tvé posedlosti čistotou a úklidem si uvědomuji, že vnitřní naplnění, pocit spokojenosti a štěstí nelze dosáhnout sebevypiglovanějším domem.
Díky tvé neustálé opozici a lamentování nad vším si uvědomuji, jak je příjemné prostě jen být, usmívat se a užívat si plynutí v proudu bez hodnocení a posuzování všeho kolem.
Díky tvým příkazům, zákazům a "dobrým doporučením" si uvědomuji efektivitu bytí sebou sama a učím se asertivitě.
Díky tvému vzteklému přístupu si uvědomuji, jak osvobozující je zůstat i za vypjatých okolností klidná.

...

Tímto ti odpouštím těch pár postříkaných fazolek, koneckonců v životě jsou podstatnější věci. 
Děkuji, že jsem si to všechno uvědomila. 

Červnové news

Milí přátelé,

díky za trpělivost, se kterou sem pravidelně chodíte, přestože nového obsahu je tu poskrovnu.
Právě procházím výjimečným transformačním obdobím, nejen v rovině psychična, ale i fyzična a existují-li ještě další roviny, tak na nich bezpochyby též. Děje je toho neustále hodně, kdybych si ke každému dni v kalendáři zapsala, co vše se událo, ani by mi řádky nestačily. Ale to určitě i u vás, nemám pravdu?

Do Itálie dorazila pravá letní vedra, doporučení nevyskytovat se na slunci mezi 12. a 16. hodinou se stalo jakýmsi pravidlem, možná tak ve stínu je to únosné. Nemůžu se dočkat, až letos poprvé uvidím moře! A doufám, že nezůstane jen u vizuálního kontaktu; těším se, až si je ohmatám, ochutnám, poslechnu, přivoním k němu, pořádně se v něm porochním... óóó, kéž by to už bylo! A na co se těšíte vy?

Fotografii se teď příliš nevěnuji, chytlo mě šití, takže jsem se realizovala tam - poslední co, tak jsem vytvořila set deček pod lampičky a jednu velkou dečku centrální stolovou. Přestože to byly nervy, poněvadž můj poděděný stařičký šicí stroj chvílemi stávkoval, bavilo mne to a užila jsem si to. Takže Singrovce patří dík a čestné místo v rožku obrázku. :))

 
Zahrádce se též vcelku daří, mrkví natě už na mě vesele jukají a na hrášcích jsem objevila první minilusky. Hrášky ale objevili i slimáci, takže teď je to boj kdo z koho. Doufejme ve slimáčí prohru! :)
Ovšem co překvapilo, je máta. Nikdo ji nezval, nesel ani nesázel a bují nám tu úplně všude! A jak voní! Škoda, že nejsme mátoví. Má listy velikosti dlaně a dosahuje mi skoro až do pasu!

Inu dnes mne ještě čeká plno akcí, vzhůru do nich! Přeju i vám krásné prožití dnešního dne a zase brzy! 

Pavlína

Želví psaní

Dlouho jsem nic nenapsala.
Když dlouho nic nenapíšete, tak se skoro bojíte se do toho znovu pustit. Možná proto, že laťka je příliš vysoko. Nebo proto, že vlastně nevíte z kterého konce začít. A tak to oddalujete. Vždyť není co psát. Nemám na to čas. Nevím, co bych psala. ...
Výmluvy.
Nedávno jsem četla citát o tom, že je proti celému vesmíru (křesťansky řečeno hřích), když nevyužíváme dary, co nám byly dány. A užili jste dobře dary, co jsme vám dali, kamarádi? 
Zcela nezávisle na tom jsem opět byla popíchnuta do sepsání nějakého toho článečku, protože já to prý přece tak pěkně umím! Umím?

Že by můj dar bylo psaní? ??? 

Je fakt, že mi chybělo. Ale o to víc jsem víc žila tím reálným životem, a že byl v posledních měsících intenzivní, panečku! Jenže on proteče mezi prsty a nic po něm nezůstane. Vlastně zůstane, zůstanu já, v srdcích ostatních. Jenže paměť je zrádce, ten dokáže leckoho vystrnadit. Takže jsme zase u existenciální otázky. Tentokrát neřeším Hamletovské Být či nebýt, ale Pavlínino Psát či nepsat? A kdo to rozsekne a rozhodne?
Asi se nemůžu spoléhat na nikoho jiného než sama na sebe. Počkat, zamyslím se...

Vlastně se to rozhodlo samo, tímhle příspěvkem jsem spadla do skupiny NAPSALA. Tak v ní zatím setrvám a uvidíme, kam se to bude vyvíjet dál.

Nový titulní obrázek s želvičkou, co se narodila vloni na podzim, má i svůj skrytý význam. Želvy jsou totiž neuvěřitelně moudré, pěkně tvrdohlavé, důstojně pomalé (když chtějí) a vznešeně nedostupné. Ale i ony mají rády vlídné slovo, každodenní pozornost a jednou za čas podrbat po krunýřku. Ten se sice zdá být tvrdý, ale je neuvěřitelně citlivý! Přestože se zdají být samotářské, vyhledávají společnost. 
Inu zkrátka a dobře, jsou chvíle, kdy se jako želva cítím.
A nemusím u toho ani brečet (jako želva).

Jarní východ slunce

Dnes jsem si přivstala, abych mohla pozorovat východ slunce.
V 6:26 se ta krásná jemně naoranžovělá koule líně vyhoupla nad obzor, ještě celá rozespalá, jako by říkala: „Uáááááááá, tak mě tu máte, dobré ráno!“ To celé za doprovodu mohutného kokrhání kohouta a cvrdlikání ptáků, různě posedávajících na okolních stromech. Kol kolem ticho, lidské mravenčení je ještě zaduchláno v peřinách.
Ten klid! Ten mír!
Takové představení neshlédnete v žádném divadle, v žádném kině! Tenhle „film“ můžete jen zažít.
Miluju venkov. A východy slunce. I západy, ty zase jsou zase romantické jinak.

A jelikož je jaro kolem nás, pokochejte se i vy pár obrázky z italské rostlinné říše. Tady jsou fotky květin, které nám v průběhu posledních týdnů postupně rozkvétaly na zahradě:   

 

A jedna bonusová, ze zvířecí říše (ještěrek se tu na sluníčku vyhřívá kopa):

A nádavkem sedmikrásková louka, nechala jsem ten obrázek schválně veliký (nelekněte se), abyste si jej mohli stáhnout jako tapetu na plochu: 

Krásné jaro a mnoho východů slunce vám všem! 

Pavlína