Želví psaní

Dlouho jsem nic nenapsala.
Když dlouho nic nenapíšete, tak se skoro bojíte se do toho znovu pustit. Možná proto, že laťka je příliš vysoko. Nebo proto, že vlastně nevíte z kterého konce začít. A tak to oddalujete. Vždyť není co psát. Nemám na to čas. Nevím, co bych psala. ...
Výmluvy.
Nedávno jsem četla citát o tom, že je proti celému vesmíru (křesťansky řečeno hřích), když nevyužíváme dary, co nám byly dány. A užili jste dobře dary, co jsme vám dali, kamarádi? 
Zcela nezávisle na tom jsem opět byla popíchnuta do sepsání nějakého toho článečku, protože já to prý přece tak pěkně umím! Umím?

Že by můj dar bylo psaní? ??? 

Je fakt, že mi chybělo. Ale o to víc jsem víc žila tím reálným životem, a že byl v posledních měsících intenzivní, panečku! Jenže on proteče mezi prsty a nic po něm nezůstane. Vlastně zůstane, zůstanu já, v srdcích ostatních. Jenže paměť je zrádce, ten dokáže leckoho vystrnadit. Takže jsme zase u existenciální otázky. Tentokrát neřeším Hamletovské Být či nebýt, ale Pavlínino Psát či nepsat? A kdo to rozsekne a rozhodne?
Asi se nemůžu spoléhat na nikoho jiného než sama na sebe. Počkat, zamyslím se...

Vlastně se to rozhodlo samo, tímhle příspěvkem jsem spadla do skupiny NAPSALA. Tak v ní zatím setrvám a uvidíme, kam se to bude vyvíjet dál.

Nový titulní obrázek s želvičkou, co se narodila vloni na podzim, má i svůj skrytý význam. Želvy jsou totiž neuvěřitelně moudré, pěkně tvrdohlavé, důstojně pomalé (když chtějí) a vznešeně nedostupné. Ale i ony mají rády vlídné slovo, každodenní pozornost a jednou za čas podrbat po krunýřku. Ten se sice zdá být tvrdý, ale je neuvěřitelně citlivý! Přestože se zdají být samotářské, vyhledávají společnost. 
Inu zkrátka a dobře, jsou chvíle, kdy se jako želva cítím.
A nemusím u toho ani brečet (jako želva).