Jak přežít chemií posedlou tchýni?

Jsou dny, kdy je soužití s matkami našich vyvolených obzvláště obtížné.
Apeluji na všechny (především ženy), které mají to štěstí a jejich tchýně bydlí daleko, aby si toho vážily a děkovaly za ten dar každým dnem! Případně vzkazuji těm z Vás, které se svou tchýní vycházíte a máte ji spíš za kamarádku než za tchýni (existuje někdo takový?), že můžete být neskutečně šťastny a spokojeny a abyste si toho užívaly co jen to jde!

Osobně bych se zařadila bych se do kategorie "s tchýní vycházím na úrovni konverzace o počasí, pokud mohu, dám přednost jiné společnosti a jejím diktátorským sklonům se snažím - se střídavými úspěchy - čelit s humorem a aniž bych si je brala osobně".

Bezprostřední blízkost tchýně (ať už se jedná o společný byt - dům - blok - zahradu - cokoliv) totiž přináší generační a názorové střety (v mém případě i kulturní).
Co že tím mám na mysli?
Vždyť víte. Nebo si to alespoň dokážete představit. A pokud vážně ne, tak nastíním:
Myslím, že o tchýnině posedlosti úklidem jsem se už někdy zmiňovala. To, že Savem by nejraději umývala i zeleninu (podlahy, umyvadla, stoly, ubrusy, prádlo či nádobí jsou SAMOZŘEJMOSTÍ) si dokážu vysvětlit jako osobní charakteristiku (každý máme něco), efekt mediální masáže (hygiena všude, bakterie na vás číhají za každým rohem každý den, bububu) a až úzkostnou obsesi čistotou. Ovšem teď, v teplých měsících se k tomu přidala další mánie - stříkací. Aneb vše je potřeba postříkat, dezinfikovat, ošetřit... a nejlépe něčím silným s výrazným černým křížem v oranžovém poli na plastikové butelce. Takže ji skoro denně vidím pobíhat kolem domu v modré uniformě s maskou na tváři a demižonem na zádech, rozprašujíc kolem sebe všelijaké chemické míchaniny, od mědi před modrou skalici, insekticidy, pesticidy, odplevelovače a já nevím jaké další vymoženosti. A že máme zeleně kolem domu požehnaně!
Protože to manžel nerad vidí (nesmím to teď dýchat a kdovíjak dlouho ta chemie ve vzduchu poletuje) a kategoricky zakazuje (jí stříkat a zároveň mně vycházet z domu), vynalezla takové fígly jako počkat, až není doma (já ji neseřvu) či si přivstat. Dnes v 7:00 jdu do sektoru B3 (úložiště nářadí) a ona už kolem něj v plné polní stříká. Těžko říct, zda byla překvapená víc ona nebo já. Faktem je, že těsně vedle bé trojky mám umístěnou vlastní zeleninku (mrkve a fazolky) v Tetrapacích a květináčcích (poněvadž existuje podezření, že ve zdejší půdě by se mohly vyskytovat dioxiny - výsledek pro změnu tchánovy dvacetileté natěračské aktivity a jeho absolutního nezájmu o životní prostředí) a nějaký chemický sajrajt kolem mi tedy dost vadí! Ne tak tchýni, to ji ani nenapadne, poněvadž je přesvědčena, že všechno kolem nezdravosti chemie jsou jen KECY, že stříkat se přece MUSÍ a VŠICHNI TO TAK DĚLAJÍ a i V TELEVIZI to ŘÍKAJÍ.
Takže když mi minulý týden moje krásné rostlinky zelených a žlutých fazolek postříkala mědí (modré fleky na listech), štvalo mně to, ale nějak jsem se s tím srovnala (nemám si je dávat pod vinnou révu, o kterou se nikdo nikdy nestraral, až TEĎ!). Ovšem tohle je podraz. Dokonaný. Inu musím doufat, že to moje krásky přežijí.
Někdy mám pocit, že mi to prostě dělá naschvál. Včera mi vyhodila petku, se kterou zalívám saláty (konvička je pro mne přiliš těžká). Inu ohradila jsem se, leč odpovědí mi bylo, že ona teda NESNÁŠÍ neužitečné krámy, co se jen tak povalují kolem. Aha. 

Jistě, teď bych to měla zakončit a vyvážit něčím pozitivním.
Třeba jí i za něco poděkovat... (Následuje dlouhé zamyšlení.) Pojďme na to:

Děkuji ti, tchýně, za to, že mi nastavuješ zrcadlo a jsi mým cenným učitelem:
Díky tvé zarputilosti si sem tam uvědomím i mé skryté diktátorské sklony.
Díky tvé názorové bezohlednosti si uvědomuji, jak důležité je naslouchat a být poslouchán.
Díky tvé negativitě si uvědomuji, jak osvobozující je vidět kolem sebe namísto problémů výzvy.
Díky tvému nikdy nekončícímu kritickému škatulkování lidí si uvědomuji, že všichni jsme individuality a je třeba ke každému jednotlivci přistupovat bez předsudků a domněnek.
Díky tvé posedlosti čistotou a úklidem si uvědomuji, že vnitřní naplnění, pocit spokojenosti a štěstí nelze dosáhnout sebevypiglovanějším domem.
Díky tvé neustálé opozici a lamentování nad vším si uvědomuji, jak je příjemné prostě jen být, usmívat se a užívat si plynutí v proudu bez hodnocení a posuzování všeho kolem.
Díky tvým příkazům, zákazům a "dobrým doporučením" si uvědomuji efektivitu bytí sebou sama a učím se asertivitě.
Díky tvému vzteklému přístupu si uvědomuji, jak osvobozující je zůstat i za vypjatých okolností klidná.

...

Tímto ti odpouštím těch pár postříkaných fazolek, koneckonců v životě jsou podstatnější věci. 
Děkuji, že jsem si to všechno uvědomila.