Kampa' to bude?

čtvrtek 9. prosince 2010

Neplánujme, žijme! O posledním rozloučení..

Jak už jsem tady v některém z komentářů psala, náš plánovaný měsíční pobyt v Čechách byl nenadále a neočekávaně přerušen, a tak teď píšu z Itálie, kam jsem se až do nového roku neplánovala vrátit. Jenže dle hesla "člověk míní, hvězdy mění" (za hvězdy možno dosadit cokoliv, čemu dáváte přednost - Bůh, vyšší princip, vesmír, vyšší síla, Život, Universum, ...) jsou stejně všechny plány k ničemu, a proto lepší neplánovat a prostě žít.

Když to vezmu po časové ose, tak jsme se obávali o babičku, nebyla na tom se zdravím nejlíp. Leč v úterý odpoledne přítelovi volali, ať se co nejdřív vrátí, že zemřel jeho tatínek...
Já nevím,  popisovat ty pocity kolem, to se slovy nedá ani moc vyjádřit, asi si to dokážete představit.
Otázky jako: "Proč? Jak to? Vždyť na tom byl dobře, když jsme odjížděli, co se stalo?"
 
Bylo mu 73 let, na italské standardy zesnul ještě mladý. Někdy touhle dobou před rokem se začal cítit nesvůj, měl teplotu, ale jinak nic. Následujících pět měsíců sjezdil všechny možné nemocnice a podstoupil všechna možná vyšetření (zmínku jsem našla i v mém lednovém příspěvku, tenkrát měli podezření na rakovinu) aby nakonec po odběru z vnitřních mízních uzlin zjistili, že se jedná o Hodgkinův lymfom. Jenže to už byla nemoc ve čtvrtém stadiu. Ale byl silný a zdálo se, že následnou chemoterapii zvládá a že nemoc se zlepšuje (jezdil si do nemocnice sám a následně bez problémů jedl...). Po poslední chemo- dávce začal pokašlávat a při výstupní kontrole v nemocnici ho doktor prohlédl a předepsal mu na to antibiotika s kortizonem. V noci se mu přitížilo a druhý den odpoledne, neví se proč, ve svém oblíbeném křesle navždy zavřel oči. Aspoň že netrpěl.

Příští týden by měly přijít výsledky oné výstupní kontroly. Taková poslední zmínka, rozhřešení, snad klíč k hádance proč to dopadlo tak, jak to dopadlo...

Den poté se konaly visite - návštěvy doma: známí, přátelé, rodina, lidé, co ho znali přišli vyjádřit soustrast a zároveň jej naposledy, v rakvi, vidět. Ten den v poledne jsme přijeli i my, co nejdřív to šlo, vlakem po dvacetihodinové cestě (4 přestupy) rovnou z Prahy.
A dnes, dva dny po skonu, uzavřeli rakev, konalo se rozloučení za přítomnosti kněze, odvoz do kostela, mše a následný převoz na hřbitov a pohřeb... Tak, jak jsem jej popsala nedávno (v komentářích). Jen náhrobní deska tam ještě není, zatím jen provizorní.
Kdo by to byl býval tušil, že se na hřbitov podívám znovu, a v první linii ani ne měsíc poté, co jsem pronikla do jeho tajů.

Tak můžu říct, že už jsem byla na italské svatbě, křtinách i pohřbu. I když ten poslední bych si klidně i ráda odpustila. Každopádně smrt je součástí života a prima o poi tocca a tutti aneb dříve či později na každého dojde. Ano, je to smutné.
Ale život se udržuje v rovnováze - když je někdo příliš šťastný, příjde smutný či nešťastný okamžik a naopak. Jako na houpačce - "jednou jsi dole jednou nahoře"... ale ať jsi kdekoliv, je potřeba mít pořád na paměti, že jsme ŽIVÍ a dokud tomu tak je, MUSÍME života užívat plnými doušky.. nic neodkládat, žít okamžikem.. TEĎ!
Protože přece nevíme, co máme v osudu psáno, co bude za minutu, za hodinu, za týden, za rok...

Bezprostřední blízkost smrti tě tak nějak "probudí", dává ti možnost si tuhle pomíjivost života uvědomit a tedy žít jej ještě plněji a neplýtvat energií na nepodstatné věci.. A taky jsem si uvědomila, že v životě si nic nenaplánuješ. A naplánuješ-li si, nevyjde to. Protože my život neřídíme, "jen" žijeme. A možná, že právě ta nepředvídatelnost je na tom právě krásná.
A tedy Carpe diem nepromarněme ani chvilku z toho, co nám tu bylo vyměřeno!

9 komentářů:

  1. Mně se zdá, že Michio K. a Jarmila P. nás poučují o tom, že svůj život tak trochu řídit můžeme. Tak tedy žijme svůj MAKRO BIOS co nejlépe.
    Zdar a sílu! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky.
    I když nepochybuji o tom, že i v jejich životech se udály zvraty, které ani jeden z nich nečekal... Neradí spíš, jak život "zlepšit" či "povznést" než řídit? ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Pavli, máš správný přístup. Člověku je to líto, ale život musí jít dál. Teď být hlavně podporou pro babičku, protože partner je partner a jeho ztráta bolí hodně. :( Nenechte ji zbytečně o samotě s jejími myšlenkami...
    Pája

    OdpovědětVymazat
  4. Nejde o babičku, ale o maminku. :(
    No budem se snažit. Navíc teď to jde z kopce i s babičkou.. uf, všechno se to nějak mele najednou.
    A že bych zrovna nějak extra ovládala umění povzbuzování, to nemohu říct. Inu pořád je co se učit...

    OdpovědětVymazat
  5. Můžeme řídit to, co si dáváme na talíř, jaký životní styl si zvolíme a tím ovlivňovat svůj osud a částečně i své okolí. Ty svůj člun na řece času neřídíš? Já se o to snažím, tu s větším, tu s menším úspěchem. Smrti se neubrání nikdo z nás, víme přece, že každý začátek má svůj konec a mince má dvě strany, rub i líc.
    Mnoho zdaru a díky za příjemný blog. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Aha, Pavli, promiň za nepozornost.
    Já se povzbuzování také stále ještě učím, hlavně v těžších situacích.
    Pája

    OdpovědětVymazat
  7. No když na to nahlédneme z tohoto úhlu, tak ano, snažím se. :) I když si myslím, že i dokonalou stravou neovlivníme události stoprocentně, velkým dílem ano, ale ve hře jsou i další věci. Třeba jako součást většího plánu; něco, čím si musíme projít aniž bychom vědomě tušili proč (no třeba jsme si je podvědomě vybrali, mají nám pomoct v růstu nebo dosáhnout určitého bodu.. ) S mincí máš pravdu; děkuju za komentáře, těší mě, že se ti blog líbí. :)

    Pájo, tak ať nám to jde!:)

    OdpovědětVymazat
  8. Když nám odešla babička bylo jí 88. A někdo řekne - ta už na to měla věk..
    Cožpak existuje nějakej věk, od kterýho už má člověk umřít? Vždyť jí to ještě myslelo, uměla se o sebe sama postarat. Ve středověku se lidé dožívali 40 let a požehnanej věk byl v 50. Co to je v dnešní době..
    Nebo někdo řekne - ten měl krásnou smrt.
    Co je na smrti krásného? Vždyť je to konec. Pak už nic, jak to může být krásný. No je pravda, že nikdo nevíme, zda-li po smrti je opravdu NIC. Ale to se jednou dozví každý. A jak říkáš, nevíme ani dne ani hodiny..
    Každopádně smrt je součástí života, avšak vyrovnat se s ní je velice, velice těžké.
    To mi připomělo, že už nějakou dobu chci napsat závěť. Ale asi s tím ještě počkám.

    OdpovědětVymazat
  9. Nene, věk na smrt neexistuje.. myslím, že důležité je život prožít, ne přežít - aby, když už ten konec nastane, se člověk ohlédl zpátky a nemusel litovat ničeho, co udělal a hlavně ničeho, co udělat chtěl, ale neudělal.

    Co se týče krásné smrti, proč by nemohla být krásná? Kde je řečeno, že to musí být opak.. Problém je v současné společnosti, kde je na smrt nahlíženo jako na něco negativního, tragédii... přitom třeba ve východním pojetí (Orient) je konceptuálně přijímaná jinak, přirozeněji, řekla bych.
    Stejně tak by ses mohl zeptat, co je krásného na narození? A vidíš, o tomhle nikdo nepochybuje...

    OdpovědětVymazat

Reaguji co nejdřív, díky za komentář!