Jak jsme byli na festivalu

Kolikrát v životě se vám stane, že vaši dobří přátelé pořádají festival (o kterém z novin či z internetu ví celý okres)

• s vám blízkou problematikou (využití energie z obnovitelných zdrojů, ekologie, recyklace, šetření životního prostředí atd.),
• se spoustou žonglérských a artistických vystoupení, pohodovou živou hudbou, výstavou obrazů a teplým jídlem v bio kvalitě (kuskus, těstoviny, rizoto... prostě to, co byste mohli i vy)
• v dostupné vzdálenosti (40 minut autem),
•  v zeleném prostředí zahrad, kam nedoléhá hluk velkoměsta,
• v den, kdy zrovna jako zázrakem není vaše přítomnost v práci nutná (prostě nepracujete)
• v rozumný čas (kolem sedmé hodiny - o tom, jak a hlavně KDY si Italové představují večerní program jsem psala zde)
• a vy jste pozvaní,
• máte všechno zadara, 
• těšíte se na něj už dva týdny dopředu
• a vůbec atmosféra je moc příjemná,
• před vámi krásný večer plný setkání se zajímavými lidmi (a že jich tam bylo!)...

Tak, kolikrát?          Jednou za život?         Nejspíš...      Pokud vůbec.

A přesně v ten den, v ten večer... zrovna, když je u konce odborná velmi zajímavá debata, sešeří se a program má už už začít a vy se chystáte na to skvěle vonící jídlo ještě před blížícím se vystoupením vyhlášeného uměleckého dua... přesně v ten moment se vaše tchýně rozhodne jít s motykou na ovocný strom, pod nímž sídlí vosy! 

Dál si to asi dokážete představit:

Podzemní vosu (la vespa terriccia - speciální druh), co jí kopla do hnízda, to neuvěřitelně namíchne, vyletí a tchýni rovnou pod tričko, kde jí uštědří ale pořádný žihanec. Sice ji vzápětí čeká potupná smrt rozmáčknutím, ale to už jí může být jedno - dílo je dokonáno, jed je vstříknut, vosí domov ubráněn.

Tchýně se do čtvrt hodiny osype, opuchne, začně ji všechno svědět, motá se jí hlava a naštěstí má ještě tolik rozumu, aby zavolala 118.

No a pak následuje tóčo: ambulance, doktoři, injekce, kapačky... a sousedka nám telefonuje a my balíme saky paky a addieu večeře, addieu festiválek, addieu kamarádi, addieu všechno.

No není tohle (Márfyho) zákon schválnosti?!?

Nevím, jestli to mrzí víc nás či naše přátele, každopádně opět to potvrzuje mou teorii, že člověk míní a ??? (nepojmenovaná vyšší entita) mění, z čehož vyplývá jednoduché pravidlo:

Nic si neplánuj.

A když už, tak se na své plány 100% nespoléhej.

Přestože kombinace okolností je ideální a všechno se zdá být dokonalé... jeden nikdy neví.

Epilog:

Domů jsme dorazili když už bylo po všem - tchýně ještě decentně opuchlá, ale pod vliven kortizonu a různých dalších preparátů relativně v pořádku.

Bývala-li by prý počkala s tím telefonátem záchrance dalších pět až deset minut, už by tu taky nemusela mezi námi být. 

Hříčkou je, že se to stalo 2.7… Tchán umřel 7.12. a babička 7.2. No, numerologii moc nerozumím, ale něco na těch dvojkách a sedmičkách tady asi bude...

Chvíli po nás přijela i švagrová se švagrem a oběma malými - v tu dobu již spícími- caparty. Zůstali tu přes noc, aby tchýni ohlídali, kdyby náhodou dostala opětovnou reakci. Svorně jsme jí všichni zakázali hrát si na sadaře-zemědělce, když tomu rozumí asi jako koza zelí.

A pak jsem nám z nostalgie (a hladu) uvařila něco-jako-kuskus-i-když-se-to-tomu-festivalovému-nepodobalo-ani-zdaleka a šlo se spát.

Zkrátka taková normální sobota. :)