Tak vidím, že jsem ve svém cestovatelském vyprávění ustrnula na Fuerteventuře a přitom jsme se posunuli o veliký kus cesty dál, přímo o několik ostrovů... Ale popořádku, ať neztratím nit.
Tak tedy po třídenním surfaření jsme ještě krátce pobyli v Corraleju, jukli se podívat na rybářskou vesničku El Cotillo a večer si v hospodě nechali povyprávět od svých surfařských ex-spolužáků, jak se jim v ten den zadařilo rozlomit dvě prkna. Divili byste se, ale vevnitř je to samý polystyrén a dvě křehké dřevěné tyčky!
A batoh na záda a tradá na jih! Původní plán zastavit se v hlavním městě Puerto del Carmen jsme, po příjezdu do něj okamžitě zavrhli (obří komerční turistické mraveniště s autobusovou stanicí asitak kilometr až dva mimo město) a sedli jsme na první autobus do Costa Calma. Jestli se něčemu snažíme vyhnout, tak tradičním hotelovým turistům, co si nechají dát na ruku papírový náramek svého resortu (silně mi to připomíná značení krav v JZD), kde následně stráví, převážně u bazénu, následujících 15 dní. Br! A C.C. byla právě takovýchto davů plná!
Zapadli jsme do prvního baru a ejhle, Italové! Zapředli jsme hovor a nejenže získali nové přátele, ale dostali i doporučení a dokonce odvoz do přístavního města Morro Jable! Vyhlídka přímo na moře, večerní zpěv lokálního barda, typické rybí jídlo rovnou v přístavu...
To jen namátkou z naší poslední zastávky ve Fuerteventuře. A málem bych zapoměla zmínit setkání s velbloudy! Jdeme takhle od jednoho pobřeží směrem k druhému a co nevidím, v dálce se něco ladně hýbe a je toho hodně.. Na náhorní plošince, přímo nám na cestě, se naprosto klidně a nehlídaně páslo na 60 velbloudů!
Měli jsme z nich respekt, co já vím, jak vypadá rozzuřený velbloud, že. Po chvíli se z dáli vynořil i jejich pasák, dá-li se to tak říct, a jednoho nám odchytil na pohlazení. No zážitek, řeknu vám.
Jedinou večerní lodí jsme posléze přepluli na ostrov Gran Canaria, konkrétně do Las Palmas, hlavního města. Jak mohli námořníci vydržet na lodích měsíce nepochopím, já byla po třech a půl hodinách plavby zelená jak oliva! Na palubě jaksi neodhadnu masitost dveří od toalety a plnou parou se jimi praštím do kolena. Onoho kdysi operovaného, samozřejmě. A aby toho nebylo málo, při vystupovacím spěchu s batožinou na zádech zakopnu o mezidveřní rantlík a ve snaze nerozbít si úsměv ve tváři (slangově řečeno chci předejít vzorovému držkopádu) instinktivně předkročím a žuchnu. Napřed na inkriminované koleno, načež se krásně rozplácnu po zemi celá. Ovšemže za překvapené, a přiznejme si, že i pobavené, pozornosti všech spolucestujících, co už dávno znuděně čekají v neorganizovaném shluku u dveří. Já se snad taky stanu bavičem! ;) Každopádně mě čekají dva kulhavé dny a modřina přes celé koleno ještě celý následující týden.
V přístavu samé doky, bylo to až děsivé! A vskutku, Las Palmas je enormní, jen dorazit z turisticko-hotelovo-promenádové zóny do historického centra zabere pořádnou chvíli autobusem.
A vskutku, Las Palmas je enormní, jen dorazit z turisticko-hotelovo-promenádové zóny do historického centra zabere pořádnou chvíli autobusem. Největším prvotním zážitkem, a teď se nesmějte, byla pračka v apartmánu, ta ode mne dostala zabrat! :)
Vzhledem k faktu, že Španělé slaví 6. a 8. prosince státní svátek, což letos připadlo na úterý a čtvrtek, a tudíž Las Palmas oblehly mraky dovolenkujících poloostrovanů, bylo poněkud krkolomné sehnat ubytování, ale s přispěním Štěstěny se, jako zatím doposud vždy, zadařilo.
Suma sumárum: šumění moře jako ukolébavka, ranní běh bosky po pláži, pozorování profi-surfařů, jídlo ve vegetariánské restauraci Bambu, o kterém jsem se již zmiňovala, levná elektronika (na Kanárech mají pouze 5% DPH!), tapas, turisté, turisté, turisté. Ještě co se jídla týče, dokonce jsme při náhodných toulkách městem narazili na "cócina macrobiótica", čemuž se mi ani věřit nechtělo, ale nakonec jsem dala přednost domácí stravě.. Ehm, taky je pravda, že tahle restauračka byla zatroleně daleko!
Po třech dnech zvedáme kotvy, a to doslovně. Vlastně počkat, ještě je třeba dorazit z centra do přístavu! Jakožto skalní boskochodec mě ani tahle výzva neodradí a s patnáctikilovou bagáží se vydávám hrdě na cestu.. Ovšem netušíc, že cesta zabere hodinu a půl ostré chůze, většinou podél výpadovky. Po malém nedorozumění ohledně doby plavby (nevím, proč si myslíme, že má trvat 40 minut, ukazuje se, že za míň jak tři hodiny nás tam nic nedopraví) zkoupíme lístky do Tenerife u společnosti ARMAS. Korunu celému dni nasadí člen posádky, co mi nedovolí nastoupit, dokud se neobuju. Toho určitě vyhodili z Vatikánu, tam měli s botama, nebo spíš bez nich, taky problémy. I co už, záchranné žabky to jistí, na palubě se z repráčků linou španělské koledy a ve vyprávění budu pokračovat zase příště.
Tak tedy po třídenním surfaření jsme ještě krátce pobyli v Corraleju, jukli se podívat na rybářskou vesničku El Cotillo a večer si v hospodě nechali povyprávět od svých surfařských ex-spolužáků, jak se jim v ten den zadařilo rozlomit dvě prkna. Divili byste se, ale vevnitř je to samý polystyrén a dvě křehké dřevěné tyčky!
A batoh na záda a tradá na jih! Původní plán zastavit se v hlavním městě Puerto del Carmen jsme, po příjezdu do něj okamžitě zavrhli (obří komerční turistické mraveniště s autobusovou stanicí asitak kilometr až dva mimo město) a sedli jsme na první autobus do Costa Calma. Jestli se něčemu snažíme vyhnout, tak tradičním hotelovým turistům, co si nechají dát na ruku papírový náramek svého resortu (silně mi to připomíná značení krav v JZD), kde následně stráví, převážně u bazénu, následujících 15 dní. Br! A C.C. byla právě takovýchto davů plná!
Zapadli jsme do prvního baru a ejhle, Italové! Zapředli jsme hovor a nejenže získali nové přátele, ale dostali i doporučení a dokonce odvoz do přístavního města Morro Jable! Vyhlídka přímo na moře, večerní zpěv lokálního barda, typické rybí jídlo rovnou v přístavu...
To jen namátkou z naší poslední zastávky ve Fuerteventuře. A málem bych zapoměla zmínit setkání s velbloudy! Jdeme takhle od jednoho pobřeží směrem k druhému a co nevidím, v dálce se něco ladně hýbe a je toho hodně.. Na náhorní plošince, přímo nám na cestě, se naprosto klidně a nehlídaně páslo na 60 velbloudů!
Měli jsme z nich respekt, co já vím, jak vypadá rozzuřený velbloud, že. Po chvíli se z dáli vynořil i jejich pasák, dá-li se to tak říct, a jednoho nám odchytil na pohlazení. No zážitek, řeknu vám.
Jedinou večerní lodí jsme posléze přepluli na ostrov Gran Canaria, konkrétně do Las Palmas, hlavního města. Jak mohli námořníci vydržet na lodích měsíce nepochopím, já byla po třech a půl hodinách plavby zelená jak oliva! Na palubě jaksi neodhadnu masitost dveří od toalety a plnou parou se jimi praštím do kolena. Onoho kdysi operovaného, samozřejmě. A aby toho nebylo málo, při vystupovacím spěchu s batožinou na zádech zakopnu o mezidveřní rantlík a ve snaze nerozbít si úsměv ve tváři (slangově řečeno chci předejít vzorovému držkopádu) instinktivně předkročím a žuchnu. Napřed na inkriminované koleno, načež se krásně rozplácnu po zemi celá. Ovšemže za překvapené, a přiznejme si, že i pobavené, pozornosti všech spolucestujících, co už dávno znuděně čekají v neorganizovaném shluku u dveří. Já se snad taky stanu bavičem! ;) Každopádně mě čekají dva kulhavé dny a modřina přes celé koleno ještě celý následující týden.
V přístavu samé doky, bylo to až děsivé! A vskutku, Las Palmas je enormní, jen dorazit z turisticko-hotelovo-promenádové zóny do historického centra zabere pořádnou chvíli autobusem.
A vskutku, Las Palmas je enormní, jen dorazit z turisticko-hotelovo-promenádové zóny do historického centra zabere pořádnou chvíli autobusem. Největším prvotním zážitkem, a teď se nesmějte, byla pračka v apartmánu, ta ode mne dostala zabrat! :)
Vzhledem k faktu, že Španělé slaví 6. a 8. prosince státní svátek, což letos připadlo na úterý a čtvrtek, a tudíž Las Palmas oblehly mraky dovolenkujících poloostrovanů, bylo poněkud krkolomné sehnat ubytování, ale s přispěním Štěstěny se, jako zatím doposud vždy, zadařilo.
Suma sumárum: šumění moře jako ukolébavka, ranní běh bosky po pláži, pozorování profi-surfařů, jídlo ve vegetariánské restauraci Bambu, o kterém jsem se již zmiňovala, levná elektronika (na Kanárech mají pouze 5% DPH!), tapas, turisté, turisté, turisté. Ještě co se jídla týče, dokonce jsme při náhodných toulkách městem narazili na "cócina macrobiótica", čemuž se mi ani věřit nechtělo, ale nakonec jsem dala přednost domácí stravě.. Ehm, taky je pravda, že tahle restauračka byla zatroleně daleko!
Po třech dnech zvedáme kotvy, a to doslovně. Vlastně počkat, ještě je třeba dorazit z centra do přístavu! Jakožto skalní boskochodec mě ani tahle výzva neodradí a s patnáctikilovou bagáží se vydávám hrdě na cestu.. Ovšem netušíc, že cesta zabere hodinu a půl ostré chůze, většinou podél výpadovky. Po malém nedorozumění ohledně doby plavby (nevím, proč si myslíme, že má trvat 40 minut, ukazuje se, že za míň jak tři hodiny nás tam nic nedopraví) zkoupíme lístky do Tenerife u společnosti ARMAS. Korunu celému dni nasadí člen posádky, co mi nedovolí nastoupit, dokud se neobuju. Toho určitě vyhodili z Vatikánu, tam měli s botama, nebo spíš bez nich, taky problémy. I co už, záchranné žabky to jistí, na palubě se z repráčků linou španělské koledy a ve vyprávění budu pokračovat zase příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Reaguji co nejdřív, díky za komentář!