Sit-com B&B - den 7.

Den sedmý, předposlední, vypjatý, ponorkový, řekla bych, s nečekaným vyústěním. Poránu jsem si trošku víc pospala, probudila mě věta "da pagare, da pagare, da pagare" opakovaná donekonečna... To byla scénka, kde se Cris probíral poštou měl tam skoro samé složenky. Šárka dnes hrála modelku, byla "dokonalá", jak mi sdělila Francesca, nová asistentka režie. Vysoká, štíhlá, blonďatá.. další dvě modelky si zahrála taková písklata z Florencie, obě maličké, jedna chemická blondýna a druhá hnědovláska. Všechny tři zmalovala kosmetička k nepoznání, jako šašky. Pusu jim udělala divže ne až pod nos, něco naprosto odpuzujícího. No posuďte sami...

Každopádně asistentka režie postavila všechny pěkně do latě, řve jak na lesy, ale natáčení aspoň dost rychle odsýpá, žádné prostoje. I když nesrovnalostí a nedorozumění stále fůra. Příště je třeba si večer sednout nad plánem na další den, pěkně si to projít, s režisérem vyjasnit a pak už nezmatkovat na place.
Oběd mi byl oznámen na třináctou, tak jsem po jedenácté přetlumočila v kuchyni a že OK. Ještě jsem se dvakrát ujistila, že správně pochopila, že v jednu budou jíst. Za deset jedna jdu nahoru a ještě ani nevřela voda na rýži (mělo být houbové rizoto-rýže se vaří 15 minut plus něco na smíchání s omáčkou). To mě vytočilo, a tak jsem jim to teda řekla.. odpověď? No a tak co, ježišmarjá, počkají deset minut! Ale pointa je jinde, načež na mě začali řvát, že nejsou žádný roboti, že to nejde na povel, že taky dělají a ať si to teda příště udělám sama a ať je nekomanduju, že su jak jejich syn, co je taky furt sekýruje, ale to oni že nebudou trpět a ať si to nezvykám a cosi kdesi. Akorátže to mi neříkejte, že není možné přivést k varu 5 litrů vody během tří hodin. Šetří se, šetří (takže se plyn pod vodou vypne samozřejmě), pak se dělá všechno s klidem, piánko piánko a nakonec su ta špatná já. No, tak to mi teda zůstal šutr na hrudi, není to nic příjemného, taková hádka s tchyní a tchánem, jeden proti dvěma. Navíc když vím, že mám pravdu a oni sou jak berani neústupní... Br.
Pro asistentku byla rýže s brokolicí, parmezánem a olojem, dvakrát se mě byla ptát, jestli tam není nic jiného a pak prohlásila, že je to pikantní. No co jí na to mám říct, když tam nic pikantního nebylo? Vysvětlíš to dvakrát, třikrát, že to nejspíš bude novým olejem (ten toskánský když je čerstvý tak pálí  na jazyku), ale když někdo trvá na tom, že je to prostě pikantní, tak už jsem teda nevěděla, co na to říct. I Cristiano mi pomohl, ale nemohla pochopit že tam FAKT nic není. Asi podle ní mám v koníčku přidávat lidem do jídla pepř, když vím, že jsou na něj alergičtí. Tak všem vysokým hlasem sdělila, že kdyby něco, tak kortikoidy má v kabelce. Připadla jsem si jak spadlá z višně, fakt. Navíc k večerním špagetám mi řekla, že nejí špagety. Jiný druh těstovin ano, ale špagety prý ne. A ať jí teda donesu tuňáka, že si ho sní s chlebem a fazolama (byly fazole s párkem). Tu teda fakt nechápu. Na foto při revizi scénáře s Marcem, Crisem a částečně i hvězdou dneška, herečkou Danielou Airoldi (v sitcomu roli Carmen Electry). Tatáž na fotce s modelkama a v pozadí s Adrianou ("Adriana, lavora!" "Va béne!")

 Odjely kostumérky, Cecilia, Agresti, navečer i Giulia Perelli, a tak jsme se vyblejskly, jak to řekla ona "due moglie, quella vera e quella finta" neboli dvě manželky, ta pravá a ta hraná. ;)

Večer mi ujely nervy. Sice mi Stefano (od něj bych to nejmíň čekala, takový nemluva) odpoledne řekl, že jsem vnesla do pracovního týmu radost svou přítomností (a hlavně sušenkama, co jim nosím ;-)), Valeria mě taky pochválila a poděkovala mi než odjela, Francesco se vrátil podívat se a "olíbali" jsme se jako staří známí, Aula mě povzbuzoval ať to beru s klidem jako všichni tady (takovej pohodář a moc pěknej kluk, objektivně samozřejmě), ale i přesto mě prostě stále překvapuje, jak někteří lidé naprosto postrádají alespoň základy slušného chování. (Zeptat se zda potřebuju s něčím pomoct, co hledám, konverzačně.. nic). Při večeři jsem ani nesnědla první chod, jak jsem byla zaneprázdněná nošením na stůl. Při druhém chodu jsem odskočila nakrájet další košík chleba a přilítl Cris, že lidi dole potřebujou chleba (ala italiano ovšem, takže pěkně z plna hrdla) .. a to byla poslední kapka do mého poháru trpělivosti a sebeovládání a prostě jsem vybuchla. Nesnáším, když na mě někdo řve! Jenže tady to tak nechodí, prostě mi prý přišel pomoct. No, bylo z toho docela fiasco. Každopádně víc jsem dolů nevkročila, na to jsem měla příliš nereprezentativně uslzenej obličej. Sklízení ze stolu zbylo na něj, já se uklidnila umýváním nádobí, písní a krátkým proběhnutím bosky ke kontejneru a zpět. Jak příjemné, přestože jsou tři stupně a zem je po dešti mokrá. Sice ze začátku šok, ale já těch bot už mám prostě dost, celej den na sobě.. Obzvlášť na štěrku se běželo krásně. A kůže mi od léta vůbec nezchoulostivěla, jde jen o zvyk:)
No a večer hledaje péřovou bundu, co někde ztratil Gabrio (zvukař) jsme zjistili nemilou věc - babičce se ze skříně ztratil kožený kabát. No horribile dictú. Ah, tak právě mi bylo řečeno, že kabát se našel, uf!

I tak bude paráda až si udělám relax od všech těch lidí, prospím celý den a uvařím si nějakou extrasuper mňamku. :)
Tak dobrou noc.