Komunikace prostě dokáže lidi sbližovat a kde rozhovor chybí, tam nejenže nevznikne žádný vztah, nic, tam pak dochází k misinterpretacím a jeden si myslí, že druhý i myslí to a přitom ten druhý má dojem, že ten první si zase myslí ono... A většinou ani jeden z dvojice neudělá vstřícný první krok a tak se to táhne dál a dál. Záleží, jaký druh vztahu mezi oněmi dvěma lidmi je a jak moc jsou nuceni spolu být. A když mluvím o rozhovoru, nemyslím tím zdvořilostní fráze o počasí samozřejmě.
Člověku, narozdíl od zvířat, byla dána tahlencta úžasná schopnost, a to mluvit.
Vyjadřovat se, hledat ta nejvhodnější slova k tomu, aby přenesl myšlenku (ano, já vím, že myšlení je udáváno jako rozdíl mezi námi a zvířaty. Ale někdy mi připadá, že zvířata jakoby měla víc rozumu než lidé:)).
Joj, někdy to není snadné, máte to na jazyku, ten pocit je silný, ale slova tak nějak nedostačují nebo neexistují ta, která by vyjádřila dostatečně přesně to, co cítíme. Ale pořád stojí za to se o to pokusit! I kdyby to mělo dopadnout tak, že řeknu "nevím, jak bych o slovy vyjádřila"... I to je mluvení. Přiznat, že nevím, jak to říct.
Upřímně se doznávám, že s tím dost bojuju.
Nevím, jestli je to v celé české populaci takhle (obávám se odpovědi ano), ale pokud se pamatuju, tak u nás doma se nikdy moc nemluvilo. Spíš se třeba tušilo. Nebo předpokládalo. Nebo myslelo, že se ví. Ale nevědělo se. Místo hádek tichá domácnost. Ona hustá atmosféra visící nad hlavami a dusící nitro.. Nikdo není vševědoucí (naštěstí:)) a oblíbené slovní spojení "já ti do hlavy nevidím", při kterém mi ještě teď naskakuje husí kůže, má v sobě jednoduchou pravdu - co neřekneme, to jako by nebylo.
Netvrdím, že se musí mluvit od rána do večera jen kvůli tomu, aby nebylo ticho. Kdepak! I ticho má své opodstatnění. Někdy dokonce větší, než jakákoliv slova. Ale jsou chvíle, kdy ticho prostě není na místě. Kdy je potřeba dialogu.
Vidím to tak a tak, cítím to tak a tak. Líbilo by se mi to a to. Nesouhlasím s tím a tím kvůli tomu a tomu. A milión dalších... Copak je to tak těžké?
Ano, je.
Ale kdo říká, že v životě existují jenom lehké věci? :) Berme to jako výzvu!
Každý malý krůček dál je, domnívám se, oceněn. Neříkám, že vás za to někdo pochválí (možná to ani nepochopí), ale sami sobě můžete pak říct: "Ano, dal(a) jsem do toho, co jsem mohl(a)". Ocenění sebe sama má váhu.
Hlavně neinterpretovat. Nepřekládat. Nevyvozovat závěry.
Čas od času se mi stává, že opět spadnu do "nemluvného" stereotypu - domnívám se namísto, abych si vyjasnila, jak se věci mají. A to je zdrojem nedorozumění!
To pak někdo řekne A, já si to, na základě vlastních zkušeností, myšlenek, rámců chování a všeho možného dalšího, co se mi honí v hlavě, vyložím jako B a zachovám se podle toho. Jenže ten, co řekl A, možná myslel C, ale předpokládal, že to by pro mě bylo příliš tvrdé a urazila bych se, a proto zvolil mírnější formu (A), kterou já jsem nepochopila a ....
A vidíte, jak se do toho zamotáváme? A přitom se může jednat i o prkotinu!
Prostě mluvme jasně, vyjadřujme to, co chceme nebo co cítíme tehdy, když je to aktuální ("já jsem ti to chtěl říct, ale..." je další z vět, které nechápu a opravdu nerada slyším), když nám něco není jasné, zeptejme se radši, jak to dotyčný myslí, ...
Ale hlavně: NEMLČME!!!
