A jak jsme natáčet skončili

Čtvrtek (13.1.2011)

Ha, a pak že třináctka nenosí smůlu.. i když nevím, jestli ne jen v kombinaci s pátkem... Ale ať nepředbíhám, všechno pěkně popořadě. Koukám, že mé vyprávění dosáhlo neudržitelné epické šíře (rozuměj: "zabíhám moc do podrobností"), takže se dnes pokusím být stručnější. Snad se zadaří! :)

Dnešní epizoda má název Le pasticche per il raffreddore aneb "Pilulky na nachlazení".. zápletka (jak si asi dokážete představit) tkví v tom, že ne všechny pastilky jsou z lékárny a některé z nich mají zcela jiné účinky než potlačení rýmy. Hvězdné osazení Niki v roli diskrétního zámožného objednavatele drog, Giacomo v roli poslíčka z lékárny a třetí klíčovou osobou je Smilzo - překupník drog. A právě do role dealera jsme byli tak trošku nuceni dosadit jednoho M. známého, jelikož majitel objektu s ním má nějaký službičkový dloužek, jak by se to tak kulatně, i když naprosto zdrobněle, řeklo. Zkrátka a dobře, tohodle týpka nikdy nikdo neviděl, jen jsme byli ujištěni, že se na tu roli hodí. 

Hned ze začátku to začalo špatně, poněvadž vlastník řekl Smilzovi špatný den natáčení (sobota) a my jsme to přehodit nemohli. No a vzhledem k tomu, že nebydlí za rohem, ale až v jiné, jižnější provincii (Grosseto, skoro 2 hod. autem), bylo ujednáno, že ať přijede kdykoliv, uděláme co pro to, aby byl co nejdřív volný. 

Žel k příjezdu si vybral ten nejnevhodnější moment, a to těsně před obědovou pauzou. Navíc ještě s hláškou: "Za dvě hodiny musím odjíždět, protože večer mám televizní natáčení."

-

Jídelní vložka

Oběd byl ujednán dvoufázově, vzhledem k neefektivitě (ony dlouhé prodlevy) jsme se dohodli na tom, že všichni aktivní na place budou obědvat v půl druhé, zatímco ti ostatní (kostumérky, nehrající herci, vizážistky, ...) ve čtvrt na jednu. Byly tradiční spaghetti aglio olio peperoncino (česnek, oliv. olej a sušené pálivé papričky) s tím, že tradici mi narušila absence papriček. No, tak byly prostě špagety s česnekovým olejem. :)

-

Hlavní kostumérka odjela ještě před obědem zajistit policejní uniformy na jednu z následujících epizod. V momentu, kdy přijel zmiňovaný Smilzo (nablýskaným Porschem, oháhlý značkově za minimálně tisíc euro, sluneční brýle D&G na očích, kolem pětačtyřicítky...), byla na place jen asistentka kostumérky, jistá Lucia. A vzhledem k tomu, že musela zastávat i roli vizážistky (též odpoledne chybějící), byla pěkně vystresovaná. Naneštěstí se jí Smilzo dostal do rány a rozhovor probíhal asi následovně: 

L.: "Hej, ty tam, ty jsi Smilzo? Pojď dolů!  

(Byl na schodech. Zatímco schází i s partnerkou, L. komentuje situaci "Tihle herci, si přijedou a myslí si, že nejsou kdovíco.")

L.: "Ne, tohle oblečení nemůžeš mít, něco černého nemáš?"

S.: "No já myslel, že takhle by to k roli sedělo.."

L.: "Tys nečetl e-mail? (protočení panenek... Ano, je to ona, co je protáčela i na tu snídani, pamatujete?:)

     "Hm... a co kdybyste si prohodili oblečení (ukazujíc na vedlestojícího vlastníka objektu -jeho známého- oděného v černém) - ty si vezmeš jeho a bude."

Následuje hrobové ticho (radím: nesahejte Italům na oblečení a už vůbec jim nenavrhujte si je s někým vyměňovat!), načež se vlastník sebere a jde hledat někoho zodpovědného (C.), zatímco L. pokračuje v "hovoru spatra" se Smilzem. 

Všichni zodpovědní jsou v ten moment plně zaměstnáni jídlem a slibují natočit Smilzovu scénu co nejdřív. O inkriminovaném rozhovoru nikdo nic neví. 

Jenže Smilzo toho má právě tak dost, "myje si ruce" a "zvedá kotvy" - se slovy "Tohle já nemám zapotřebí!" naskočí do Porsche a aniž by počkal na vlastníka nebo se pokusil cokoliv vyjasnit, zmizí jako pára nad hrncem. Načež vlastník hned za ním, ovšem nedohoní ho. 

I vytočí se nepřístojně a když je po druhé hodině odpolední sháňka po Smilzovi a voláme mu, nejenže nám řekne, že Smilzo není a nebude, ale rovnou nás pošle do háje zeleného i s celým sitcomem. A prý to není jen kvůli té "huse kostumérce", co neví, jak se má chovat a hluboce jeho známého urazila. ...

No a věci pak naberou rázný spád, hádce po telefonu následuje vyložení situace celému přítomnému štábu včetně herců - vypadá to jako "one man show" představení, jen se nikdo nesměje. 

Kostumérka se snaží vše vysvětlit, ospravedlnit, omluvit, načež se rozbrečí a až do večera nepřestane. Všem je jasné, že jsme prostě kápli na nevhodnou osobu (dealer), ale s tím už nic neuděláme. Navíc vzhledem k tomu, že majitel objektu je C. kamarád a tak trochu se znají, je jasné, že vyhazov není jen kvůli slovnímu poškorpení - to byla jen poslední kapka do již tak plného poháru. A ten přetekl. 

Většina tomu nechce věřit, že by jako měl být konec, že to balíme, že se jede domů... 

Někteří se snaží vymyslet, jak to napravit - volají hlavní kostumérce (té hezké, milé a koneckonců i profesionálně se chovající), aby přijela vysvětlit a vyžehlit situaci...

Prodebatíme dobré dvě hodiny, situaci zpřevracíme ze všech stran, C. východisko nevidí (taky proto, že na to kouká i očima toho, kdo bezplatně poskytne celou vilu a kdykoliv přijede na návštěvu vidí, jak mu ji lidi systematicky -přestože neúmyslně- ničí, koneckonců loni jsme měli štáb u nás a vím, o čem je řeč). 

Ostatní -bláhově- doufají, že jde ještě něco změnit. Chtějí vlastníka zkusit konfrontovat se všemi členy štábu, tak bude v nevýhodě a třeba ještě couvne.

Inu nakonec se rozhodne dotočit předposlední scénu ještě za světla a vyčkat večerního příjezdu majitele...

Nálada je na bodu mrazu, nikomu se do ničeho nechce. Copak to jde, natáčet situační komedii s pohřební náladou? 

Po šesté zakvílí brzdy a vystoupí majitel, řádně v ráži, se svou asistentkou. 

I započne diskuze - napřed venku, posléze se přesuneme do obýváku spojeného s mým královstvím - kuchyní. Přítomni jsou jen klíčoví aktéři - tři hlavní představitelé (manželka chybí), režisér, scénografka, já a majitel s asistentkou. Po pár hodinách nenápadně vklouzne Samanta a dělá jakože nic (taktika "já tu vůbec nejsem, ale vyslechnu vše"), načež se mě zeptá:  

"A večeře dneska nebude?" 

 I vysvětlím jí, že teď opravdu vařit nemůžu a rychle ji odlifruji (= pošlu pryč, skoro vystrkám ze dveří) s kyblíkem Nutelly a balíkem krekrů v obavě, že bude chtít pronést jeden ze svých dlouhých a nicneříkajících proslovů (zcela mimo mísu, poněvadž nemá tucha o čem šla řeč). 

Ať to nenatahuju, vyříkáme si vše. Teda spíš vyříká se vše, já zasahuju minimálně. Každopádně klíčová je ona praktická stránka a hlavně všestranné nedorozumění.

Majitel původně chápal, že:

• nám stačí bohatě jeden, max. 2 apartmány (a my plně obsadili tři).
• přijede 8-10 lidí (první večer se nás sešlo na 25)
• budeme natáčet 10 dní (plánován skoro měsíc)
• dát nám vilu k dispozici je maličkost (a místo toho našel lidi nerespektující ani základní pravidla jako 
• Když lezu na koženou pohovku, sundám si boty. 
• Když topím na plné pecky, neotevírám ani okno ani dveře. 
• Když je místo i jinde, nenechám spát jednu osobu v jednom apartmánu. 
• Když odejdu z místnosti, zhasnu světlo.
• Když si třicetiletá herečka přijede v doprovodu matky den předem, není samozřejmé, že tu budou obě přespávat (a to si ještě stěžovaly, že to povlečení je nějaké malé!)
• atd. atd. )
• budeme natáčet v jedné místnosti (a místo toho to byla samá externí scéna nebo lidé lozící po stolech ve čtyřmetrové výšce od země tak, aby drželi zvenčí lampu a tím vytvořili efekt denního světla)
• se začne natáčet v neděli (namísto až v pondělí, kdy mj. on sám přijel s dvouhodinovým zpožděním) 

Plus když viděl, kolik jsme toho stačili rozbít za čtyři dny a spočítal si, že až my odjedem, krom elektřiny a plynu bude muset zaplatit i vymalování celého objektu, řekl: "Prrrrrr... a tak to teda neee!"
Navíc mu jeho kamarád Smilzo řekl, že videokamera, kterou natáčíme není ta nejlepší, on takové prý vlastní čtyři. Navíc před ním udělal kolosální faux-pas a ztratil tvář (i díky oné scéně s kostumérkou).
A možná ještě něco víc, už se nepamatuju.
Režiséra nařkl z neprofesionality, C. ze zavírání očí nad vším tím výše vyjmenovaným...

Z pohledu našeho jsme, pravda, nedotáhli organizační složku (my dva počítali s max. 20 lidmi a jídlo ani zdaleka nestačilo... celková investice by se vyšplhala na 1500 €, což teda není málo) - režisér nabral všechny, co mu řekli, že přijedou zadara (proto těch 25!!), a koneckonců štáb byl složen z děcek, co na to studují, ale na setu (na place) vlastně nikdy nestáli a nepracovali.
Připočítáme-li k tomu, že většina z nich žije doma u rodičů, kde neplatí ani korunu, maminka jim chystá dvakrát denně teplé jídlo o dvou až třech chodech, spí na pohodlné matraci a kromě studia se ještě nikdy nepředřeli, tak chtít po nich "opravdovou práci" (ehm, nemluvíme o horničině, že) po celý den, dát jim jíst jen základně (přestože je to zasytí - otázka potřeby / chuti) a navíc spát na gauči - no kdo to kdy viděl?!? ("ironie")
Jsou to rozmazlení maminčini miláčci, co nezažili, co to je mít hlad nebo dělat něco s plným nasazením jen proto, že to dělají rádi. Svět filmu a televize je pro většinu z nich světem lehce vydělaných peněz, jakási meta, kde se nemusí nic dělat a jednoho krásného dne jim celá sláva i s penězi spadne do klína... Ale realita je jinde.

Podtrženo, sečteno - nedá se nic dělat, do zítřka vyklidíme vilu a dopoledne předáme klíče.

Poslední večeře byla vydatná, výživná a ke spokojenosti všech masitá - těstoviny s rajčatovou omáčkou a parmezánem, vepřové plátky (arrista) naprudko opečené na litinové pánci s olejem, šalvějí a rozmarýnem a jako příloha zelené hrášky (piselli) na cibulce.

Pátek (14.1.2011)

Ranní shon, vyložení, jak se věci mají těm, kteří zde včera nebyli. Všeobecné rozladění, naštvání.. manželka kvůli sitcomu nechala práci (kterou tím pádem ztratila), takže rozhořčení z její strany bylo i pochopitelné.
Snídaně v podobě croissantů, koblih a jiných dobrot, co přivezla kostumérka, je průchozí - kdo projde, ten si vezme.
A pak jen úklid, úklid, úklid. A balení. Žel uklízel jen někdo. Nakonec to dopadlo tak, že já, Susanne a zahradník jsme kmitali a ostatní si dávali cigárko před vilou a debatili. Pokud jsem je vyloženě nezaúkolovala já (nebo někdo jiný), nehnuli ani prstem. Grrrrr!
Najdeme hliněnou kačenu s uraženou hlavou, k čemuž se nikdo nechce přiznat a L. (opět) prohlásí, že "stejně ten krk už měla naprasklej", což vytočí C. a vyloží jim, že za to všechno, co tu zničili, bude muset někdo zaplatit... Prostě mu ta jejich lehkovážnost leze krkem. A komu by nelezla, že.

Sháněla jsem se po své oblíbené černé mikině s kapucí, co jsem včera zapůjčila jako objekt na scénu a ejhle, osvětlovačka si ji zabalila s sebou ("Já myslela, že je Leonarda, mýho kluka..." ). Nemám slov, ovšem poděkuju (taky mi o ní říct vůbec nemusela, že).
Rozloučení se od nich nedočkám, jako od většiny. Kdoví proč. Někteří mě mile překvapí, například zvukař, který mi složí kompliment za jídlo - "Měl jsem se tady díky tobě vážně dobře." a hladí si přitom břicho :)) Prominu mu i to, že po sobě neuklidil obytný prostor a společnými silami to se scénografkou napravíme.

Kolem poledne přijíždí majitel s manželkou, provádí inspekci, hlásím ony rozbité hrnky.
Finišujeme s úklidem. Detaily zaberou nejvíc času. Nakonec odjede i režisér aniž by se rozloučil se mnou nebo se Susanne, což je tedy skandální.
Koneckonců i on je jedno takové přerostlé rozmazlené dítě, co mu chybí dobré vychování... jen místo maminky mu doma vaří a uklízí manželka. Eh.