I využili jsme dvoudenního pracovního oddechu a vydali se dobít si baterie a trošku se odpoutat od denodenního stresu a "žabomyších" generačních válek v domě.
A nikam jinam než do Benátek!
Já osobně jsem tohle pozvolna se potápějící město (velmi pozvolna, ale za několik století prostě zmizí z mapy) navštívila už dvakrát (jednou v létě a jednou v únoru, v období karnevalu), takže jsem se skoro cítila jak doma - ten pocit znovu objevit místa, kde jste už někdy byli... je fajn. Takže jsem skoro byla takovým průvodcem, ale zavítali jsme i na mnou nikdy nenavštívená náměstíčka a zákoutí (což je ještě lepší pocit, obzvláště jsou-li zajímavá).
A hlavně - jakékoliv místo na světě vždycky vidíte trošku jinak v závislosti na tom, s kým ho objevujete. Aspoň pro mě (u mě?) to tak funguje. :)
Gondoliéři v pruhovaných tričkách a s klobouky (à la Bratři v triku) nabízeli projížďku po kanále téměř na každém kroku. K mému zklamání ale ani jeden z těch, co jsme viděli kormidlovat po "vodních uličkách" (a že jsme jich viděli) svým pasažérům nepěl typickou benátskou píseň.. vlastně žádnou píseň.
Turistů bylo hojně, úplně mi vyvstal na mysli Kohoutův výraz "gumokrčkové".. i když spíš než vykroucené krky z dívání se po krásách Benátek by se dalo mluvit o vymačkaných palcích na spoušti fotoaparátů. Od těch miniaturních jen tak do kapsy až po ta "děla" s obřím objektivem, co se turistům výhružně houpala na hrudích... Zkrátka je třeba vše zdokumentovat! V tu chvíli mě samozřejmě přešla veškerá chuť na nějaké focení - nesnáším totiž dělat to, co dělají všichni. Ale budiž, pár foteček by se našlo.
Benátky jsou ideálním místem pro chození bosky - hladká kamenná dlažba, všude čisto, žádné sklo ani jiná "potencionální" nebezpečí. Italové jsou ovšem poměrně "nebenevolentní", takže jsem si vyslechla celou zajímavou škálu poznámek a pohledů. Kromě toho sem potkala dvě další boskochodky Němky a -světe div se- jedinou oficiální bosou sochu (ehm, no byla i nahá, asi nějaká expozice, měla i osobního strážce, co hlídal, aby se jí nikdo nedotkl) na Punta della Dogana.
Na náměstí San Marco jsem si nechala jedním z holubů (co jich tam byl asitak milión) z prstů na nohou sezobnout kousek kukuřičného chlebíčku - správně to zalechtalo! :)
A teď už musím končit, slunce totiž neuvěřitelně unavuje, mně padají víčka a zítra musím být opět fit! Tak ciao belli! :))
A nikam jinam než do Benátek!
Já osobně jsem tohle pozvolna se potápějící město (velmi pozvolna, ale za několik století prostě zmizí z mapy) navštívila už dvakrát (jednou v létě a jednou v únoru, v období karnevalu), takže jsem se skoro cítila jak doma - ten pocit znovu objevit místa, kde jste už někdy byli... je fajn. Takže jsem skoro byla takovým průvodcem, ale zavítali jsme i na mnou nikdy nenavštívená náměstíčka a zákoutí (což je ještě lepší pocit, obzvláště jsou-li zajímavá).
A hlavně - jakékoliv místo na světě vždycky vidíte trošku jinak v závislosti na tom, s kým ho objevujete. Aspoň pro mě (u mě?) to tak funguje. :)
Gondoliéři v pruhovaných tričkách a s klobouky (à la Bratři v triku) nabízeli projížďku po kanále téměř na každém kroku. K mému zklamání ale ani jeden z těch, co jsme viděli kormidlovat po "vodních uličkách" (a že jsme jich viděli) svým pasažérům nepěl typickou benátskou píseň.. vlastně žádnou píseň.
Turistů bylo hojně, úplně mi vyvstal na mysli Kohoutův výraz "gumokrčkové".. i když spíš než vykroucené krky z dívání se po krásách Benátek by se dalo mluvit o vymačkaných palcích na spoušti fotoaparátů. Od těch miniaturních jen tak do kapsy až po ta "děla" s obřím objektivem, co se turistům výhružně houpala na hrudích... Zkrátka je třeba vše zdokumentovat! V tu chvíli mě samozřejmě přešla veškerá chuť na nějaké focení - nesnáším totiž dělat to, co dělají všichni. Ale budiž, pár foteček by se našlo.
Benátky jsou ideálním místem pro chození bosky - hladká kamenná dlažba, všude čisto, žádné sklo ani jiná "potencionální" nebezpečí. Italové jsou ovšem poměrně "nebenevolentní", takže jsem si vyslechla celou zajímavou škálu poznámek a pohledů. Kromě toho sem potkala dvě další boskochodky Němky a -světe div se- jedinou oficiální bosou sochu (ehm, no byla i nahá, asi nějaká expozice, měla i osobního strážce, co hlídal, aby se jí nikdo nedotkl) na Punta della Dogana.
Na náměstí San Marco jsem si nechala jedním z holubů (co jich tam byl asitak milión) z prstů na nohou sezobnout kousek kukuřičného chlebíčku - správně to zalechtalo! :)
A teď už musím končit, slunce totiž neuvěřitelně unavuje, mně padají víčka a zítra musím být opět fit! Tak ciao belli! :))
A já jsem si říkala, čím to že ses tu odmlčela. A ty ses rekreovala v Benátkách :-).Jsou jedním z mých oblíbených měst,kam se ráda vracím.Byla jsem tam už třikrát,takže máme teď stejné skóre ;-).
OdpovědětVymazatL.K.
Já jsem v Benátkách nikdy nebyl, ale podíval bych se tam jednou rád. Třeba to ještě stihnu než se to potopí. A zkoušela ses nějakého Gondoliera zeptat jestli ti zapěje - třeba zpívají jen na požádání (a nebo za příplatek). No a co se týče benevolentnosti, to nebude jen v Itálii. Já sem si udělal, jak bylo tak nádherně, výlet do Boskovic. I přesto, že nese město toto jméno, sem nepotkal jediného bosého člověka. Já byl jediný. Prošel jsem celé město včetně přilehlé zříceniny hradu. A horko bylo takové, že místy asfalt docela pálil. A těch pohledů co bylo, místy i nějaký ten komentář. Jedna starší bábinka, když mě viděla, tak řekla jen - marjá pano.
OdpovědětVymazatJoj, Benátky stojí za to!
OdpovědětVymazatA že jsi, side, v Boskovicích nepotkal nikoho bosého mě -překvapivě- vůbec nepřekvapuje. ;)