Jak jsme natáčeli II.

Naprosto mě nepřekvapí, že rajčata z úterní večeře zbyly. O to víc, že zbylo asitak kilo těstovin s červenou omáčkou. Na dotaz "jak to?" se mi dostane odpovědi v podobě pokrčených ramenou. Je mi líto je vyhodit, kostumérka se zajímá, jestli nejsou kolem aspoň nějací psi, kterým by se to mohlo dát... Vzhledem k tomu, že tu nemají ani popelnici, o existenci psů silně pochybuji. Zato už se mi v hlavě rodí nápad na dnešní oběd - budou zapékané těstoviny! (Kdepak psi! ;)) Recyklace rulezz, přivařím další kilo těstovin, smíchám s rajčaty, spoustou parmezánu, bešamelem a čtyřmi vejci a šup s nimi do trouby. Žel se mi nepodaří najít nic většího než dvě "průměrné" zapékací misky. Ovšem mají úspěch, a to takový, že než se naděju (a než se sejdou všichni ke stolu), jsou fuč.
Opozdilci dojídají bílé penne rigate s parmezánem, mozzarelu a zeleninové talíře.

Ale abych nemluvila jen o jídle, poněvadž není člověk živ jen jídlem, že. Změňme tedy téma.

Vera, ona krásná skoro-návštěvnice je ve skutečnosti jednadvacetiletá holčina z Palerma (co na to vůbec nevypadá, ani věkem ani vzhledem), co studuje lyrický zpěv na konzervatoři. Přiletěla na dva dny jen kvůli téhle maličké roličce (na vlastní náklady!) a jak se zpětně dozvím, na place jí to vlastně moc nejde. Holt někdo se hercem rodí...
Při odpolední kafe pauze zůstanu chvíli na place na čumendu, docela se pobavím, C. se přebleptne a Veru překřtí na Věru (vivat čeština!), s Pierluigim v roli zahradníka (ovšem pozor, oficiálním povoláním je psycholog!) mu to vyloženě prospívá, je to radost slyšet jejich spádné dialogy.
Všem aktérům to moc pěkně jde, obzvláště pak doktor Baronti je charismatický, ostatně jako vždycky. Žel má jednu podstatnou neřest - kouří. A to i tam, kde nemá. Například v kostumérně, v kuchyni, ve společenské místnosti atp. A divili byste se, ale ono se dost špatně vysvětluje takovému váženému sedmdesátiletému herci, co vám přijede natočit pět epizod z přátelství bez nároku na odměnu, že se tady kouřit nesmí. I přivřu oko a dělám, že nevidím. Je to dobře? Je to špatně? Je to tak, jak to je a basta.

Vzhledem k tomu, ze kostumérka Doriana dostala přislíbenou (i) páteční scénu, kde má figurovat jako jedna z hippies (jako Flower Power / ta mluvící; já tam mj. mám být jako ta nemluvící, takový trošku lepší kompars:)), stráví veškerý svůj čas studováním své jedné věty. Posléze využije příležitosti a zapřede s Verou sofistikovaný rozhovor na téma lyrický i nelyrický zpěv (sofistikovaný pro mě, padají termíny, jež jsem v životě neslyšela) a nezůstane jen u toho, nahodí i laptop a spustí karaoke, do kterého z plných plic pějí šlágry italské muziky. (Většina mi nic neříká.)
Pokoušíme se je se zahradníkem usměrnit, protože od natáčecího placu nás dělí koneckonců jediná zeď, ale marně.
To jsou mi trylky!

K večeři je opět porchetta, tentokráte kostumérku zaměstnám a pověřím ji krájením - i co, že dělá pláty jak pro dřevorubce, i co, že pižlá i ten lněný motouz kolem, hlavně, že to nemusím krájet já.
Vše se krásně daří až na to, že chci z ledničky cosi - už si nevzpomínám, co - vytáhnout a otevřu dveře natolik, že jimi shodím celou krabici porcelánových hrníčků nachystaných na mini-parapetu k odnesení dolů. O-ou! Úplně mě zamrazí.
No, nadávat můžu tak leda na sebe (i když to neudělám, už to nemám v letoře), se Susanne sbíráme a zametáme. Celkem to dělá pět malých kafe hrnků z pravého porcelánu (!!) a tři velké barevné čtvrtlitráčky.. Několik jich naštěstí zůstane vcelku. No a dle pravidla, řečeného hned první den ("Kdo rozbije, zaplatí!") už přemýšlím, kde sehnat adekvátní náhradu (v neděli se na mne usměje štěstí v podobě trhů se starožitnostmi, kde seženeme krásnou sadu šesti + dvou hrníčků Made in Italy, to vše za dvě eura. No není to řízení osudu? ;))

Večeří se pozdě, k nám do obydlené části přibyde na gauč Lorenzo (klučina, co obsluhuje klapku a fušuje do světel), jelikož dole bude mít zvukař Riccardo "privé" se stážistkou Camillou, co přijela pozdě a zatím jsme nepřišli na to, co že tady přesně dělá. (Jo vlastně, mačká čudlík na kameře při natáčení, protoře kameraman bývá unavený (!?!)).
Pobaví mě, jak o té noční "akci" všichni ví a akceptují to. Dokonce mám mírné podezření, že ze strany některých slečen štábu je tam i troška závisti; koneckonců zvukař je šarmantní osoba - galantní, velkoměšťák, profík, usměvavý, většinou dobře naladěn, ale na druhou stranu si nebere servítky, co si myslí, to řekne a když se naštve a zařve, tak to stojí za to. Jestli vlastně dole nakonec něco bylo nebo nebylo se už nedozvíme. (A ani po tom nijak nepátrám. ;))

V noci další Paralen, kapky do nosu, vstávání.. a ráno v 6:45 budíček. Ještěže mám ty odpolední šlofíky, jinak bych se tak tak držela na nohou...