Dušičky aneb Tutti i Santi

Dušičky se v Itálii slaví (naprosto analogicky jako v jiných koutech světa) hlavně návštěvou hřbitova, zapálením svíček na hrobech (spíš teda před hroby, o tom později) a vzpomínkou na zesnulé. Nikdy jsem žádná tradicionalistka nebyla (že bych dodržovala tradice jen proto, že se to musí), ale italský hřbitov jsem ještě neviděla (no dobře, jeden z venku) a zvědavost mi nedala, abych se nechytila příležitosti...
Jenže včera (tak jako předevčírem a den předtím a ...) bylo zataženo a Toskánsko zavlažoval vydatný déšť. A navíc (a to především):

Jelikož včera byl ten den (církevní svátek Tutti i Santi), kdy se všichni členové italské rodiny vyfiknou do toho nejlepšího, co ve skříni mají, dámy si zajdou ke kadeřníkovi a na tvář nanesou tunu make-upu a šminek, zahalí se do oblaku luxusního parfému a všichni společně vyrazí, nabádajíce potomky k adekvátnímu se chování (což se rovná udělení rady "Chovej se slušně!" a tím to padá; nijak to s tím usměrňováním tady nepřehánějí), do kostela na mši (ti echt věřící) a následně na pozvolnou procházku hřbitovem (kam v jednom z předchozích dní ženy naběhly -od poslední návštěvy často uplynul celý rok- a hroby svých blízkých opucovaly, upravily, donesly čerstvé květiny a naaranžovaly svíčky, aby je ostatní na Dušičky nepomluvili, že se nestarají), co dva kroky se zastavujíce a klevetíce tuhle s tím sousedem, tuhle s onou sousedkou, s bývalými spolužáky, se spolupracovníky, s kamarády, kolegy, s doktory a prodavačkami, ...
Prostě s kýmkoliv, koho jen znají. Že jen od vidění? Nevadí, vždycky je nad čím diskutovat, od počasí přes slevy v COOPu, výhodné akce v buticích až k událostem, co hýbou italskou mediální scénou (přeloženo: "co říkali v televizi";))
Taková megaspolečenská událost.

Pak se zapálí svíčka na hrobce (patřil-li její obyvatel k movitějším) nebo před deskou (levnější patrové "králíkárny" (promiňte ten výraz) a jde se domů.
Pokrytectví první třídy - welcome to Italy! ;)

Které je libo patro? Předplaťte si dopředu, jinak nebudou!

Ano, ano, dovolila jsem si trošku sarkasmu a hodit všechny Italy do jednoho pytle. (Stejně by mi na ně nestačil...) Výjimky samozřejmě existují a potvrzují pravidlo.

Detto questo... (řečeno tohle, blížím se k pointě...)
Zítra mám slíbenou procházku na hřbitov, tak se těším! (Mnohem víc než na zítřejší návštěvu zubaře, heh.) A dodám i nějaké foto.

Dnes jen jediné, a to Pan dei Santi neboli typický jihotoskánský pekařský výrobek na Dušičky - v překladu by to byl chléb svatých, někde ho vydávají za chléb mrtvých (Pan dei Morti).

Pan dei Santi

Podobá se našemu mazanci, jen vevnitř jsou "santi" = oříšky (piniové, lískové, mandle), rozinky a pak spousta dalších klasických věcí jako cukr, žloutky, máslo, mouka, v jednom receptu jsem objevila i nadrcené cukrářské piškoty!
No, nemaje kvásek, ani jsem se o alternativu nepokoušela. Místo toho jsme měli jablkovou buchtu z jablek Francesca. 

Francesca [:frančeska:] jsou něco jako naše Aničky, ale tady jsou to prostě Františky a nejsou to jablka letní, ale letno-podzimní. Mám jich plné krabičky na skříních, mají provonět byt, ale nějak výrazně to teda poznat není.

A konec, dnes mám nějakou ukecanou, co?

Halloween po italsku

Italové hrozně rádi přebírají svátky.
A tak tu zdomácněl jak Halloween, tak sv. Valentýn (ale svět se stává čím dál tím menší, takovou vesnicí, i v Čechách se zapomíná na krásný první máj a nahrazuje jej čtrnáctý únor - jsme tím bombardováni ze všech stran a nakonec není úniku..
Holt globalizování má i svoje nevýhody. :)).

Každá příležitost je zkrátka dobrá k oslavě. Ale nepředstavujte si žádné divoké pitky, zpěv a bujaré alkoholové veselení se, na to Italové nejsou. Když už pít, tak maximálně skleničku (jednu!) někde v baru při aperitivu (jedná se o jakési "na stojáka" navození chuti před večeří a především o společenskou událost). Nemají pití v krvi, ve výchově ani v povaze.

Ale zpět k [:hal_lovinu:], jak se zde Halloween vyslovuje.
Tak měsíc předem jsou k dostání masky pro děti (černé hábity, špičaté klobouky à la čarodějnice, košťata, dýňové a různé další "hrůzastrašné" imitace), na trzích prodejci vyloží vozíky se všemi možnými dýněmi (nejlépe oranžovými, zelené o tomhle svátku nefrčí), v barech pečou tematické sušenky...

...a všechno to vypukne v podvečer 31. října!

No, včera lilo jak z konve, tak mám pocit, že z toho "vypukávání" nic nebylo. Jen jsme slyšeli vzdálené práskání ohňostrojů a petard. Navíc děti u nás v domě nemáme a sousedy daleko, takže vám ani neřeknu, co by se, nebýt deště, dělo.

Každopádně když už tu ten svátek je, tak proč si neudělat taky malou radost. Sobě i naší večeři.
Aspoň se mohla cítit jako herečka - svou roli zahrála dokonale a pak byla snězena.

Posmrtné slávy se jí dostane publikací její fotky, hahaha.
Že není hrůzostrašná? A kdo by ji pak jedl?!
Je prostě pozitivní až k nakousnutí! ;)

Podzimní talíře

A koho nebaví jídlo, ten ať se dál ani nedívá a nezdržuje se čtením... I když o čtení to dnes moc nebude, spíš o pokoukání.

Miniporce jako z restaurace. Název? Co třeba "Podzimní hnízdo"? :)

Mám zálibu (nebo úchylku?:)) a tou je focení (si) jídla. Nejlépe, když je to nějaký pěkně naaranžovaný talíř, ale někdy se holt nezadaří (když je hlad, tak se nedá nic dělat) a je to "jen" jídlo.

Seitanovo-Hokkaidová variace s basmati rýží

I když se snažím, aby to nikdy nebyla jen hora karbohydrátů a dalších složek v nevzhledném kydanci na talíři. Zkrátka UHO ("univerzální hnědou omáčku") si ještě ze školních jídelen živě pamatuji a takhle teda moje výtvory nesmí nikdá vypadat!

Spousta vycházejících sluncí.. použijte fantazii! :)

I kdyby je měla zdobit jen jediná barevná zeleninka, jediný kreativní nápad! 

Dýňovo (à la kyselo). Juchů, budu snězen!

No a jelikož je podzim, tak kuchyni (až po mně) panuje dýně.  

Dýně na sto a jeden způsobů, a tak se nedivte, že ji uvidíte na fotkách víc než je zdrávo. (I když dýně není nikdy dost!!! :))

Je libo trojúhelníček z dýňového dortu? ;)

Povětšinou koukáte na naše makrobiotické obědy / večeře / předkrmy.. mám ráda barvy (je to vidět?:)) a navíc razím heslo "Zeleninu do každého chodu!" (i když ke snídani to jde ztěžka, ale začínám si zvykat. Taková mrkev, kukuřice nebo Hokkaidó poránu, to je vám sladké nastartování!)

"Radioaktivní talíř"! Pozor, kontaminace biozeleninou! ;)

Dietní -dámská- verze: polenta v Hokkaidó

Nicméně zpět k dýni - o tu tu není nouze, vyrostlo jich nám fůra, že to nestíháme jíst. Máme tu následující druhy:

•  Špagetová (nevýrazná chuť, zatím jsem neobjevila ten dokonalý recept na její přípravu)

Úsměv rovnou z kastrůlku! (Špagetka na špaldě)

• Hokkaidó oranžová (těch žel až zas tak moc nebylo, krém z nich bych mohla od rána do večera klidně každý den!)
• A ta třetí bude asi Butternut, muškátová (?)... Má takovou zelenou slupku (nejedlou) a po uvaření je svěží, skoro jako ovoce spíš než zelenina. Asi by byla dobrá i na naložení jako kompot.

A závěrečná foto je jako jediná bez oranžové zeleniny (a nemám na mysli mrkev!:)) - to ještě když plodily cukety (včera jsme usbírli poslední dva minikousky).
Vymyslela jsem úžasný způsob, jak oddělit první chod od druhého v rámci jednoho talíře (nebo spojit předkrm a první chod - jak je libo). Je k tomu potřeba jen pár párátek a voilà!

Jednohubkovo (olivové tofu+mrkev) těstovinový talíř 2v1

Tak potěšení z jídla zdar, dobrou chuť a dobrou noc!

Turista v Itálii

Tak jsem tu, po delší pauze pokračuji s pravidelnými příspěvky... Nebo se o tu pravidelnost mohu alespoň pokusit, že.

Ne, nikde jsem nebyla.. teda respektive byla jsem na spoustě míst, ale ve skutečnosti jsem z Toskánska paty nevytáhla. :)
Ono se dá být turistou i v místě svého bydliště. Obzvláště, když vám přijede návštěva. Nebo rovnou dvě, jak se přihodilo právě mě. No, přihodilo - ono to vlastně bylo domluvené, ale ne úplně záměrně. Ehm, stane se.

Přiznám se, že ze začátku jsem z toho měla trošku obavu - dvě úplně oddělené části mého "předchozího" života se setkají na místě, které je mým nynějším životem. Taková konfrontace na několika frontách: nejen ony (části) se mnou, ale i ony s prostředím, já s nimi, ony (oni) s námi a ony mezi sebou... uf!
Ale zakázala jsem si zbytečné přemýšlení předem a strachování se, však to nějak dopadne a proč to řešit, když situace ještě nenastala, že. "Don't destroy your NOW by worrying about TOMORROW.", jak by řekla Janis Joplin.

A dopadlo to. Něco podle očekávání, něco překvapivě; něco příjemně, něco naopak; každopádně poslední návštěva dnes ráno opustila Itálii a já tak trošku rekapituluju.

Dělat takového turistického průvodce není jen tak! Navíc, když k tomu musíte zvládat i roli překladatele a často i vysvětlovatele (to je ten, co se pokouší přiblížit významy, gesta a souvislosti, které z pouhého překladu nemohou být pochopeny), hostitele, kuchaře, organizátora, ...
Holt jsem všestranná osobnost! ;o) Jestli jsem se osvědčila nechám na posouzení těm, co to soudit mohou, já jsem ze sebe dala maximum.

A teď už pár fotek ze "znovuobjevování Toskánska". :)

Někde jsem byla poněkolikáté; na některá místa jsem zavítala prvně; dokonce jsem se (naprosto proti pravidlům) namanula i ke hře zvané geocaching; objevila, ve kterém italském zmrzlinářství mají rýžovou zmrzlinu bez cukru (Festival del Gelato) a chlazené sladké mandlové mléko ze Sicílie (čokoládovna Vestri); zjistila, že v Národní knihovně ve Florencii mají velmi neochotné a arogantní zaměstnance; poznala, že Pisa je alternativnější než jsem čekala; tamtéž na ulici Lungarno Antonio Pacinotti jsem prolezla pěkný obchod s kdovíproč zlevněnými knihami..
A další objevy?
Že v aulách na univerzitě přednášející mluví do mikrofonu.
Že vintage oblečení není většinou můj šálek kávy.
Že Italům se dá vytknout mnoho věcí, ale ne umění žít a užívat si života.
Že v Sieně na Piazzetta Giustizia je úžasná "retro" čajovna s originálním názvem Tea Room a spoustou domácích dortíků.
Že mraky nad Itálií jsou úplně jiné než mraky v Čechách a na Moravě.

A mnoho a mnoho dalšího.
Třeba taky, že už se cítím (a nejspíš i chovám) víc italsky než česky. Heh, to je třeba podrobit zkoušce, jestli to na rodné hroudě nevyprchá. Však ono se uvidí.