Proč chodím bosky?

Tak jo, možná už jste postřehli, že jsem boskochodec... čili chodím bez bot, bosky. Po hřebících a horkém uhlí to teda ještě nezvládám (o víkendu jsem si nevšimla právě dohořívajícího cigaretového špačka a jauvajs, pěkně popálil. Vtipné bylo uvědomit si zpětně tu prodlevu mezi stoupnutím na něj a signálem v mozku, že mě na patě něco pálí...), ale jinak si myslím, že mi žádný povrch nedělá problém. Ani mentálně, ani fyzicky.

Ale proč to vlastně dělám? Pokusím se to stručně shrnout.. důvody bych mohla rozdělit do tří skupin: sociální, psychické a zdravotní.

1. Sociální důvody
Proč je tolik IN nosit boty?
Proč se všechny celebrity chlubí tím, kolik párů bot mají ve skříni?
Proč jsou bosí lidé spojování s bezdomovci či chudými a špinavými?
Proč trávit hodiny nad botníkem přemítáním nad tím, zda ty které boty se k té které příležitosti hodí?
Proč, když vidíme někoho na ulici bez bot, první, co nás napadne, je "hygiena"?

A mohla bych uvést spoustu dalších smysluplných otázek. Stačí prostě jen vystoupit ze "společností nastaveného modelu nazírání na svět" a budou vám dávat smysl.

Protože společnost z bot žije. Boty točí penězmi. Slavní dělají reklamu obuvním společnostem. Obuvní společnosti živí ponožkárny a další oděvní společnosti. Zároveň i farmaceutický průmysl (kolik jen mastí na unavená chodidla, na opuchliny a puchýře z bot, aromatických sprejů do bot, osvěžujících sprejů a dalšího se denně prodá).
Jaký zájem (přeloženo "výdělek") by společnost měla na tom, kdyby lidé chodili bosí?
Nikdo by boty nekupoval, protože by nebyly potřeba. Bosky se hodí jít všude.
a není pravda, že chodit bosky je nehygienické - naopak! Tak schválně - kolikrát za měsíc (rok, léta..) umýváte svým botám podrážku? Nikdy? (Nebo možná, když šlápnete do mimořádně otravného psího exkrementu?:)) My, co chodíme bez bot, si umýváme nohy minimálně jednou denně. A žádné pozůstatky nám na šlapkách neulpívají, tak dokonale anatomicky nám příroda chodidla stvořila.

Další hypotetické úvahy nechám otevřené a přejdu k dalšímu bodu:

2. Psychické faktory
Proč nevnímat různé povrchy země chodidly tak, jako vnímáme slunce, déšť, vítr, zimu a jiné svou pokožkou?
Proč se dobrovolně odříznout od energie země, kterou máme všude kolem nás k dispozici, stačí se s ní spojit ?
Proč se stresovat nad tím jestli jsem se obula vhodně?

V botech do města si asi na pěší túru moc nevyšlápnete, a tak musíte plánovat ještě před odchodem z domu, kam všude půjdete.. No a chcete-li zvládnout víc než 2 místa (např. město a odpoledne výšlap), tak abyste si ty boty pěkně odnesli v ruce...
Chodit bosky má tu obrovskou výhodu, že vás to nijak nezatíží (netřeba s sebou tahat náhradní obuv) a bosky můžete kamkoliv. Navíc stačí projít mokrou travou a nikdo na vás nepozná, že jste právě vylezli ze zablácené polňačky! :)

A poslední, ale stejně tak (ne-li víc) důležité...

3. Zdravotní důvody
Proč si necháváme ruinovat chodidla nepadnoucími, nesedícími, škrtícími či jinými botami?
Proč si lidé raději budou lepit náplastmi paty a prsty tam, kde je dřou boty místo aby si je sundali?
Proč se i v horku paříme v uzavřených botách a zaděláváme si tak na plísně, houby a další bakterie místo toho, abychom nechali chodidla volně dýchat a bránit se?
Proč lidé raději nosí ortopedické a korektivní boty místo toho, aby ploché nohy cvičili a trénovali přirozeně?

Tohle nepochopím. V Madridu jsem potkala holčinu, měla pantofle, které ji evidentně dřely. Na každém chodidle ze tři náplasti, kulhala a nechala se podpírat kamarádkou. ALE BOTY NESUNDALA! Proč?!?
Já osobně jsem se nanosila ortopedických vložek ažaž. Měla jsem ploché nohy, takže klenby, srdíčka, kombinované.. pak se objevily i problémy s koleny a jedno jsem si nechala dokonce operovat, nevidouc jinou alternativu. Fatální chyba a doteď za ni platím! :(

Bosky jsem začala chodit asi před třemi lety.
Už nemám ploché nohy.
Nehtová plíseň se pomalu, ale jistě hojí. 
Kolena mě nebolí (připsáno i změně životosprávy, ale všechno jde ruku v ruce se vším).
Za boty moc neutratím.
V batohu mám na cestách mnohem víc místa (třeba na jídlo, že:)). 
Mám z chození bosky radost.
Cítím se sebejistější, víc spojená se Zemí.
Masíruju si chodidla jak je den dlouhý.
Když se chci v horku osvěžit, prostě je strčím do kašny / potoku / fontány a jde se dál.
Vyvinul se mi šestý smysl (jak jsem si ho nazvala) - vidím sklo (a jiné nástrahy) na zemi, i když se nekoukám pod nohy. A když je zrovna nezpozoruju, tak našlapuju tak, že mě většinou nezraní. A když už mě zraní, tak tomu neuvěříte, ale chodidla se do dvou dnů zregenerují sama!
Prostě jim věnujeme tak málo pozornosti a víme toho o nich tak málo...   

A přiznám se, že troška provokace usedlého měšťáckého černobílého myšlení (boty = správně, bez nich = špatně) ještě nikoho nezabila... tak maximálně pobavila. :)

(A i o tomhle všem je blog Bez bot... jenomže v angličtině.)

Tak co vy na to, zkusíte to taky?

Není potřeba hned ze začátku vyrážet do práce či města bosky, ale co takhle zkusit nechat boty doma až půjdete dneska na letní večerní procházku?

Hm? :)

A dejte vědět, jaké to bylo! Těším se na vaše postřehy!;-)  

Srdeční záležitost a óóó, Alhambra

Tak mi připadá, že se tenhle blog stává mou srdeční záležitostí. Říká se, že kdo jednou propadne bloggování, nemůže už nikdy přestat (taková varianta alkoholu, hihi..). Potvrzuju.
Sice teď věnuju mnohem víc energie do jiného projektu, ale to neznamená, že na Pavlínu v Itálii zapomínám. Naopak! :)

Pobyt v Itálii má jednu nespornou nevýhodu, a tou je postupné zapomínání rodného jazyka. Rozmluvit se po čtyřech týdnech jen o angličtině a italštině je neuvěřitelně složité - mozek šrotuje na plné obrátky, hledá vhodná vyjádření, snaží se dostat se co nejblíž k jádru věci.. a někdy se zadaří, jindy ne.
Jediné věci, které se asi v životě nezbavím, je oko na gramatické chyby. Na Facebooku čtu krátký komentář jedné krajanky a bum! bum! dvakrát pěstí do oka za "dobře vyvynutej" a "takže to nevydím (...)".
Ale co už, každej máme nějakou tu úchylku.:)

Jinak jsem ještě nezmínila, co jsme prožili a viděli mezi Alteou a Madridem.. Granadu. 

Granada bylo nejhezčí místo z celého putování. Shodli jsme se na tom oba. Kupodivu.
Bydleli jsme v maličkém hostýlku Rambutan, co nám doporučila jedna místní italská holčina. Přímo z okna jsme měli úžasný výhled na Alhambru...

Ano, tu Alhambru - sídlo sultánů, harém, vojenskou pevnost a centrum arabské kultury v Evropě.
Plně funkční až do roku 1492, kdy ji poslední sultán vydal bez boje všanc křesťanům.
Téhož roku právě v jedné z komnat Alhambry podepsala Isabella Castillská smlouvu s Kryštofem Kolumbem o financování jeho námořních cest.

Každopádně arabská architektura je úchvatná, oko i rozum nad ní zůstává stát.
Tak se pokochejte i vy!

Perlička ze zákulisí: přesposlední ze sultánů (Nasdírská dynastie) měl v harému 4000 manželek!

Dánsko - makrobiotikův to ráj na zemi

Takže zpátky k Dánsku. Hned první návštěva všudypřítomného supermarketu Irma na mě udělala velký dojem - měla jsem pocit, že jsem se ocitla ve zdravé výživě! Proč?
Zelenina téměř veškerá bio, i kilové balení mrkví v igelitu!
Plný regál celozrnných chlebů různých odstínů, chutí i složení (žel pro mě ve všech byl gær neboli kvasnice).
V chladničce hummus, tabouleh (takový kuskusový salát), rýžová a sójová mléka.
Regál plný všemožných druhů rýží včetně divoké, celozrnné, celozrnné parboiled, tmavé, basmati, z ekol. zemědělství... prostě jen si vybrat.
Obrovský výběr müsli, mouky, těstovin, rýžových chlebíčků...
Pražený sezam, spousty semínek - např. dýňová prodávali pražená a solená a ležela vedle arašídů.
A dokonce měli i sekci "macrobiotics" s řasama, misem atp.

No pro mě ráj!
A jelikož ne vždy jsem vařila na celý den, byly i chvíle, kdy jsem s sebou neměla nic k jídlu a byl hlad a bylo potřeba ho nějak zahnat (jinak hrozil psychický kolaps). Takže kombinací následujících pěti potravin jsem se krmila docela často: kukuřičné trojúhelníčkové chipsy (kuk. mouka, sůl, olej) + biomrkvičky (takové malé, cestovní balení asi 15ti umytých minimrkví) + dýňová semínka + rýžové chlebíčky (pufovaná rýže) + hummus (cizrna, oliv. olej, voda, česnek.. a myslím, že tam byla asi 2 éčka, br).

Jinak obvykle lidé, když cestují, tak první slovíčka, co se v cizím jazyce naučí, bývají "kde je nádraží? děkuji, nashledanou, dobrý den, chtěla bych ..."

Já jako první slovíčka vždycky našprtán kombinaci "cukr, kvasnice, mléko, jogurt, majonéza, rajče, paprika, brambory, bramborový škrob, lilek, perlivá" abych věděla, čemu se vyhnout a následně "cuketa, mrkev, květák, salát, rýže, cibule, česnek, ryba..." abych věděla, do čeho se můžu pustit. :)

Slunéčko nesedmitečné

Tak jsem včera mystifikovala se španělskými beruškami a až dnes ráno mi došlo, že kdepak ve Španělsku, ale v Dánsku jsem tuhle červenou krásku (lezoucí po mých kalhotách:)) vyfotila.

Byli jsme v přístavu v Kodani a já, sedíc na patníku, si fotila berušku, zatímco Cristiano se společně s jedním Dánem (asitak o dvě hlavy větším, hihi) snažili přemluvit člena posádky jachty Octopus (třetí největší jachta patřící Paulu Allenovi z Microsoftu, co mj. hostovala Angelinu Jolie a podobné celebrity na festivalu v Cannes), aby je pozval na palubu.

Nakonec nepozval. Ale aspoň jsem měla spoustu času vykoumat, že i když čím víc na sever, tím víc teček, do nebíčka nebo do peklíčka lítají úplně stejně jako ty naše berušky! ;) 

Jak jsem potkala skalní makrobiotičku

Včera jsme vyrazili na C. večerní představení, musím říct, že po 3 týdnech bez auta se mi hned po prvních několika stech metrech udělalo tak šoufl, že jsem se stěží udržela nezvracet.
Jó, zlatá cesta letadlem, tam jde v podstatě jen o ten přehup když vzlétne a druhý, když dosedne... Zato tyhle toskánské klikaté úzké skoro polňačky z jednoho kopce na druhý mi dávají zabrat. No, cesta trvala hodinu a byla krušná.

Každopádně jsme dojeli a po přemístění židlí z kruhu do řad (v tom vedru jsem se pěkně zapotila.. navíc jsem původně měla takový, ehm, řekněme odvážný top, který se nepříliš hodil k setkání s knězem (organizátor), a tak jsem jej byla nucena vyměnit za bavlněnou mikinu s dlouhým rukávem.. :)) jsme vyrazili hledat něco k snědku (já měla krabičku s rýží a fazolkama).
Vyhrála to jedna Ristorante Pizzeria poblíž, takový polobar polorestaurace..
Na otázku, co mají za první chody se majitel otočil ke dveřím a mohutným hlasem zařval na svou manželku, cože to dneska mají za první chody. :) Manželka - vitální, asi padesátiletá paní - přišla zvenku a ještě s plnou pusou se jala vyjmenovávat nám první chody. Klasika, nějaké tortelloni se smetanou a šunkou, které si C. nakonec vybral, a asi dalších 5 variant. No a pak se paní s otázkou v očích mrkne na mě, co jakože si dám já a C. za  mě bleskově odpovídá, že nic, že jsem makrobiotička. "Macrobiotica macrobiotica? Quella vera?"  V překladu Opravdická makrobiotička? V očekávání toho, že budu muset (opět) vysvětlovat jsem jen rezignovaně kývla.
A ona na to: "No to jsem taky byla, dva roky vyloženě skalní MB, cítila jsem se výborně, ale po dvou letech jsem začala zničehonic omdlívat, cítila jse, se taková slabá.. Tak jsem toho nechala. Tělu přece jenom všechny ty fazole, cizrna a rostlinné bílkoviny nenahradí maso a navíc se jich musí sníst spoooousta. A tak jsem rozvolnila, pořád ještě jím cizrnu, špaldu atd., ale když si tělo řekne, tak jím i normálně. A jak to máš ty?"

Zůstala jsem jen zírat s otevřenou pusou. První italská pravá MB, co jsem tu potkala a navíc v pizzerii - na místě, kde bych to nejmíň čekala!!
Tak jsem odpověděla popravdě, že následuji MB "a modo mio, personalizzata" neboli že si ji přizpůsobuju tak, aby mi vyhovovala. Když mám potřebu ovoce, tak si jedno dám, když mám potřebu masa, tak ho trochu sním.. (že nejím sýry, mlíko, cukry, uměle vyráběné či konzervované věci, brambory, rajčata, lilky, papriky, salámy, atd. nebylo potřeba vysvětlovat, juchů!;)

Takže jestli jsem ta pravá "macrobiotica macrobiotica" nevím, ale vím, co mému tělu vyhovuje a to je hlavní. 

K pití jsme si objednali vodu a paní se se slovy "jednu makrobiotickou vodu" a s úsměvem na rtech odporoučela do kuchyně. Hehehe.

Znamení na cestě do Dánska...

Tak jsem zpět, a proto nabíhám na obvyklý režim s diakritikou, to je radosti, viďte?
Slíbila jsem vám ta "dánská znamení", tak tady jsou:

Bylo nebylo, čas v Madridu vypršel a nastal poslední den před odletem směr Kodaň. Lístky byly zakoupeny, španělská národní letecká společnost Iberia zaručovala jistý a příjemný tříhodinový přímý let za 100 Euro.
Párkrát už jsem teda letěla (SkyEurope, ČSA, Ryanair), ale ještě nikdy jsem nebyla ve vzduchu tak dlouho. Ani Atény - Praha netrvaly tak dlouho, pamatuju-li se správně. No a jelikož se tak vysoko nad zemí cítím značně nepřirozeně, byla jsem z toho celá nesvá už den předem.

Začali jsme o tom mluvit a Cris mi říká: "Ale jdi, to jsou jen tři hodiny, do Ameriky je to dýl".. atp.
Vtom zvoní telefon a volá náš známý, co jsme o něm nějaký ten měsíc neslyšeli, jak prý se máme. A uklidňuje mě, že tři hodiny to nic není, mám prý počkat až poletím na Nový Zéland. (Jen tak mimochodem, on sám pracovně létá asitak třikrát týdně a žije mezi Rakouskem a Vietnamem, takže fundovanější osobu jsem si nemohla přát.)

Následně křižujeme madridské uličky a v časovém rozmezí jedné hodiny narazíme na:
1) Lokál (za poledne zavřený)  Il Morto che Parla (překlad: Mrtvý, který mluví)
2) Rozbitou hromadu sošek bílých andělíčků (nebo ministrantů)
3) Lampu ve tvaru letadlové vrtule v obchodu se svítidly
4) Bar El fin del mundo (v překladu Konec světa)

No zkrátka to začalo Crisovi vrtat hlavou a čím víc jsme to rozebírali, tím víc toho vyplavávalo na povrch.. černé labutě na jezeře místo bílých, v Kodani jsme měli zařízené přespání u kamaráda, co se jmenuje Morten ("morte" a různé podobné tvary v latinských jazycích se vždycky točí kolem srmrti..), v Madridu (Aranjuezu) jsme spali pro změnu u Angela (toho anděla v tom asi vidíte sami, že)..

Zkrátka a dobře, nakonec jsem to byla já, kdo musel uklidňovat a koukat na to racionálně. Mě osobně to  teda nijak obzvlášť nevyděsilo, snad jen ta dokonalá přesnost, s jakou do sebe ty indície zapadaly...

Kdybychom byli bývali potkali školní výlet dětiček v bílých oblečcích na letišti, asi bychom nenastoupili. Ale k odbavovací bráně jsme se dostali pozdě, s jazykem na vestě jsme pak doběhli k nástupu do letadla, takže naštěstí nebyl čas koukat po dalších pasažérech. Ještěže tak!

Konec pohádky?
Doletěli jsme v pořádku a tohle všechno (moje verze) je jen a jen demonstrace toho, co lidská mysl sama o sobě dokáže. Podej prst a sežere ti celou ruku. Obávej se jen maličko a spusí celý mechanismus hledání souvislostí a náznaků, jak tě vyděsit ještě víc...
Nejlíp až k smrti. ;-)

Zamysleni nad orientaci a hej! z Kodane

Tak se opet ozyvam, opet bez diakritiky a tentokrat z kodanske knihovny, kde jsme se zastavili na internetu. Kdyby cela moje VS studia mela slouzit jen k tomu, ze vim, ze internet a dalsi sluzby (nekde dokonce i registrace) jsou v knihovnach zdarma, melo to cenu. ;)

Madrid me ze zacatku nijak zvlast nenadchnul, obrovske bulvary, stavby, komercni centra, shopping, zadne alternativni lidicky... na Gay Parade bylo rozhodne vic nez milion lidi, strkanice, vsichni se desne potili, fotoaparaty cvakaly, lidi se exhibovali, opijeli, polivali vodou, autobusy projizdely, hudba znela na plne pecky... a co mi z celeho vecera (od 18. do 24. hod) utkvelo v pameti? Napomadovana vysolarkovana tela (plna steroidu) v minitrenyrkach, svudne se svijejici do rytmu monotonni hudby.
Vim, ze se prave pohybuju na tenkem lede, o techle tematech se prece nemluvi, ale koneckoncu si muzu delat co chci, ne? Kazdy at si ma svou sexualni preferenci jakou chce, je to jeho vec a ostatnim do toho nic neni. Ale tenhle "boj za prava homosexualu", jak to prezentovali v Madridu mi proste zavani jen touhou ukazat se, predvest se, vykricet do sveta " Tady jsem! Ja existuju! Kouknete se na me, jake krasne telo mam! Obdivujte me! Vyfotte me! Piste o mne! Mluvte o mne!..."
Maji to fakt zapotrebi?
Kazdopadne jsem se dozvedela, ze ve Spanelsku nejsou bisexualove (sexualni orientace jak na zeny, tak na muze), ale intersexualove.

Konec o Madridu. I kdyz se toho stalo vic, jeste se zminim, i s fotkama...

Zato Copenhagen, København cili Kodan me uchvatila, je to misto pro me. Vitam i chladnejsi pocasi, 15 dni ve Spanelsku mi stacilo bohate, skoro mam radost, kdyz nevidim slunce. :)

Priste vam povim o znamenich, ktera nas provazela na ceste smer Dansko a proc jsme malem neodleteli...

Madrid aneb posl. zastavka ve Spanelsku

Tak Madridem koncime nasi spanelskou expedici, zpetsne jeste shrnu, co se delo po Altee: Autobusem jsme odjeli do Benidormu (umele vytvorene primorske mesto pro shopping a turismus), kde jsem poprve ochutnala pravou Valencianskou paellu, no zel v te restauraci nijak obzvlast kulinarskym umenim nevladli, ryze byla nedovarena, ale jakozto kulturni zazitek se to snist dalo. :)

Na plazi v sest vecer peklo slunce naprosto neuveritelnym zpusobem, prijemnou oazou byla "plazova knihovna" - moc pekny napad, takovy stanek s knizkama a zidlickama, kam zajdete, kdyz uz jste prismahli a kulturne se tam triosku povznesete cetbou, ochladite se ve stinu a pak zase hura na plaz... Meli vse ve spanelstine, jednu knihu ve francouzstine a tri anglicke. A pozor, narazila jsem tam na Kunderovu Nesnesitelnou lehkost byti! (spanelsky;))

Nacez jsme se nocnim busem presunuli do Granady.

Ach, Granada. Nejkrasnejsi to misto z celeho cestovani. Spali jsme v hostelu a primo z okna jsem koukala na arabskou (pozdeji krestanskou) pevnost Alhambru. Hned jsem si vzpomnela na deskovku Alhambra, bylo by vtipne, meli-li by ji tam k zahrani, ale objevila jsem jen Osadniky. Kazdopadne hostel muzu jen doporucit, jmenuje se Rambutan guest house, za 15 EUR se vyspite bozsky, snidane i pouzivani kuchyne v cene, fajn lidi a ten vyhled (jak rano, tak pres den, o nocni Alhambre nemluve) je proste nezaplatitelny!!!

Stravili jsme v tomhle uzasnem mestecku (spousta "naplavek", jak by asi rekli Prazaci, poznali jsme Nemce, Polaky, Italy, Francouze, Brity, ... a dalsi narodnosti, co se v Granade usadili, protoze jim proste ucarovala. Nekteri tam rozjeli byznys, jini tam pracuji v turismu a dalsi jen tak ziji, umelecky, na okraji spolecnosti... Tohle je alternativni mesto, jak ma byt. Teda castecne. Samozrejme (jako ted uz vsechna mesta) ma i svou komercni cast (se vsemi superprostornymi butiky, kabelkarnami, obleckarnami, obuvnictvimi, luxusnimi restauracemi a kdovicim jeste) plnou turistu, honicich se za znackovymi odevy, boty, prislusenstvim ... Cloveka z toho brzo zacne bolet hlava.

Vydali jsme se i do narodniho parku Sierra Nevada, pekny zahul pro moje nozicky (jednak byly celou dobu bosky a jednak se hoooodne stoupalo, a slo se v podrepu nebo lezlo po ctyrech, takze operovane koleno to v zaveru streky odneslo lehkym opuchnutim a bolesti), ale vsechno to stalo stoprocentne za to, slibovane vodopady byly jen vedlejsi zazitek, nejvetsi dojem na me udelal prulez jeskyni, kde jsme museli ruckovat po madlech na skale, pac cesticka nad rekou mela slabych 20 cm, a nasledne udoli v centru Sierry Nevady, ze csech stran obklopeni cervenymi majestatnimi horami, vsude kolem ticho, jen jemne zurceni vody ... Nepopsatelny zazitek, pripada mi, ze to slovy jen snizuju a nedokazu dostatecne vyjadrit. Ale tak snad jsem vam to aspon trosku priblizila. Treba casem s fotkama jeste lip. :)
I Alhambru jsme videli, byli na mistech, kde sultan prijimal sve poradce, kde se ochlazoval v tech udesnych vedrech, co v Granade neustale panuji (40st. nebyla vyjimka!!!), kde mel harem (vedeli jste, ze v jednu chvili mel predposledni ze sultanu az 4000 zen?!?) a spoustu dalsiho.

A nyni jsme v Madridu, pripada mi to vse tady takove obri, rozlehle (jak by ne, kdyz ma 5 milionu obyvatel, ze), komercni.. Ale kona se tu Gay Pride a vubec LGTB festival (na tenhle typ udalosti mame paradoxne nejake stesti, i loni jsme neocekavane jednu potkali, v Mnichove) a jsme tu hoste kamaradky, co nas dnes vzala do Senatu (wow!!!), kde pracuje.. A necekane pul dne proprselo. Prekvapeni! :)

Tak mi zachovejte prizen a omlouvam se, ze pisu tak sporadicky.