Znamení na cestě do Dánska...

Tak jsem zpět, a proto nabíhám na obvyklý režim s diakritikou, to je radosti, viďte?
Slíbila jsem vám ta "dánská znamení", tak tady jsou:

Bylo nebylo, čas v Madridu vypršel a nastal poslední den před odletem směr Kodaň. Lístky byly zakoupeny, španělská národní letecká společnost Iberia zaručovala jistý a příjemný tříhodinový přímý let za 100 Euro.
Párkrát už jsem teda letěla (SkyEurope, ČSA, Ryanair), ale ještě nikdy jsem nebyla ve vzduchu tak dlouho. Ani Atény - Praha netrvaly tak dlouho, pamatuju-li se správně. No a jelikož se tak vysoko nad zemí cítím značně nepřirozeně, byla jsem z toho celá nesvá už den předem.

Začali jsme o tom mluvit a Cris mi říká: "Ale jdi, to jsou jen tři hodiny, do Ameriky je to dýl".. atp.
Vtom zvoní telefon a volá náš známý, co jsme o něm nějaký ten měsíc neslyšeli, jak prý se máme. A uklidňuje mě, že tři hodiny to nic není, mám prý počkat až poletím na Nový Zéland. (Jen tak mimochodem, on sám pracovně létá asitak třikrát týdně a žije mezi Rakouskem a Vietnamem, takže fundovanější osobu jsem si nemohla přát.)

Následně křižujeme madridské uličky a v časovém rozmezí jedné hodiny narazíme na:
1) Lokál (za poledne zavřený)  Il Morto che Parla (překlad: Mrtvý, který mluví)
2) Rozbitou hromadu sošek bílých andělíčků (nebo ministrantů)
3) Lampu ve tvaru letadlové vrtule v obchodu se svítidly
4) Bar El fin del mundo (v překladu Konec světa)

No zkrátka to začalo Crisovi vrtat hlavou a čím víc jsme to rozebírali, tím víc toho vyplavávalo na povrch.. černé labutě na jezeře místo bílých, v Kodani jsme měli zařízené přespání u kamaráda, co se jmenuje Morten ("morte" a různé podobné tvary v latinských jazycích se vždycky točí kolem srmrti..), v Madridu (Aranjuezu) jsme spali pro změnu u Angela (toho anděla v tom asi vidíte sami, že)..

Zkrátka a dobře, nakonec jsem to byla já, kdo musel uklidňovat a koukat na to racionálně. Mě osobně to  teda nijak obzvlášť nevyděsilo, snad jen ta dokonalá přesnost, s jakou do sebe ty indície zapadaly...

Kdybychom byli bývali potkali školní výlet dětiček v bílých oblečcích na letišti, asi bychom nenastoupili. Ale k odbavovací bráně jsme se dostali pozdě, s jazykem na vestě jsme pak doběhli k nástupu do letadla, takže naštěstí nebyl čas koukat po dalších pasažérech. Ještěže tak!

Konec pohádky?
Doletěli jsme v pořádku a tohle všechno (moje verze) je jen a jen demonstrace toho, co lidská mysl sama o sobě dokáže. Podej prst a sežere ti celou ruku. Obávej se jen maličko a spusí celý mechanismus hledání souvislostí a náznaků, jak tě vyděsit ještě víc...
Nejlíp až k smrti. ;-)