O únavě

Včera jsme byli v Modeně a domů jsme se dostali až v půl čtvrté ráno. Sice jsem v autě tak decentně klimbala, ale z toho mě jenom bolelo za krkem a navíc jsem musela tak trošku udržovat konverzaci, aby mi řidič neusnul..
Výsledkem byla nesmírná únava!
Nevím, znáte-li to, ale taková, co nemůžete myslet na nic jiného než na postel, jak se v ní natáhnete a usnete blahodárným spánkem.
Sebemenší pohyb, cuk, drnc, další minuta, která uplyne, a která ještě ani zdaleka nenaznačuje brzký odpočinek, vás štve, rozrušuje, unavuje, rozjitřuje, naplňuje jakousi podivnou bezmocí - víte, že je před vámi ještě hodina cesty a nelze s tím zhola nic dělat. Možná právě ta odevzdaná bezvýchodnost je to, co mě na tom celém tak "pobuřuje".
O to hezčí je pocit, když dorazíte domů: ani se vám nechce věřit, že vaše největší přání (v tu chvíli si prostě nic jiného než klidný spánek nelze přát) se začíná stávat pravdou, že už vám stačí jen vyjít schody a uvidíte TO místo; uvidíte vysněné lože, kam se co nevidět zavrtáte a okamžitě odplujete na vlnách spánku do říše snů...

Akce - reakce...

A ráno, plni nové energie, vstanete dalšímu dni vstříc a celé to "únavové martýrium" předchozí noci vám příjde až neskutečné: "Opravdu se to stalo? Nezdálo se mi to?"
Vaše mysl vás nechá blahosklonně zapomenout..
Až do chvíle, kdy se naleznete v téže situaci znovu; teprve potom vám to připomene a o to víc a hlouběji to budete opět prožívat. Asi to jde i s věkem. Ale do těch dob... Viva la vita!