Takhle po úterním obědě jdu naskládat vše do myčky, umyju hrnce když za mnou přijde Viola s Leonardem (párek osvětlovačů), že jako mají hlad. "COŽE?"
No koukám na ně jak spadlá z višně, vždyť teď jedli!! Jenže chyba lávky, umisťovali světla na následující scénu a přišli k obědu pozdě. A ostatní jim nic nenechali. To mi teprve spadne čelist. Ani jeden z dvaceti lidí si nevšiml, že dva chybí.. No, budiž.
Naštěstí zbyylo tolik rýže ze včera, bleskově jim ji ohřeju s trochou ragú omáčky a dle mého názoru mají luxusní oběd raz dva. Jsou, pravda, takoví přešlí, ale mohlo to taky dopadnout hůř.
"Blázni" čekají na jejich minutu slávy a čas si ukracují rozhovorem v obýváku. Ehm, spíš než rozhovor je to téměř monolog jedné z nich; nejspíš ne nadarmo hraje roli, kterou hraje. Jedinou nevýhodou je, že má opravdu výrazný hlas a ještěže jsem tolik unavená, jinak bych na svoji hodinku ani neusnula. Ovšem povede se, sháňka po mně není, když vstávám, blázni stále ještě klábosí.
Něco k organizaci. Jelikož se jedná o low-cost (vlastně téměř no-cost) sitcom, většina lidí pracuje zadarmo (vyjma zvukařů, kteří - po negativní zkušenosti z minulého roku - dostanou zaplaceno). Kosmetička je zde půl dne, odpoledne jede 60 km domů, kde pracuje part-time v kanclu.
Kameraman, osvětlovači, acting coach (ta, co kontroluje, jestli herci říkají vše přesně podle scénáře; sama ani neví, že se její roli tak říká), kostumistky a další členové štábu jsou děcka, co buď ještě studují nebo si právě dodělali kurz a je to jejich první pracovní "příležitost". Průměrný věk celého štábu se pohybuje kolem 26 let.
Natáčíme opět v opravdickém B&B, teda spíš v apartmánech k pronajmutí, co jsou vzdálené 50 km od domu. U nás to letos nejde, za prvé protože není nálada na situační komedii (prosincová smrt tatínka a hospitalizace babičky), za druhé poněvadž dědeček i maminka řekli kategorické ne (řekněme, že nám loni zabrali celý dům) a za třetí protože je v plánu dvacet epizod (ne pět) a kam bychom my se čtyřmi pokoji umístili na dvacet lidí (původně plánovaný štáb) to nevím.
No a za čtvrté majitel, C. kamarád, se nabídl, že nám objekt zapůjčí - a neberte nabídnuté místo k natáčení i s ubytováním včetně zaplacené elektřiny, topení a vody, že. Kývli jsme, přestože jsme původně měli domluvenou jinou lokalitu. Takže řekněme, že investice byla třístranná - majitel, my (jídlo, zvukaři) a režisér (zvukaři, zapůjčení aparatury a dalších fidlátek). A do scénografie investovala naše rakouská scénografka, ale to jsme se dozvěděli až později.
Nic, vraťme se k úterý.
Jdu se podívat na scénu - mají tu moc pěkně řešené schodiště.
 |
| Hlavní sál B&B |
Odpoledne chystám večeři - mozzarella, rajčata plus nakládané olivy, artyčoky, papriky a podobná zelenina a jako první chod budou -klasicky- těstoviny.
Plynová bomba zapomenuta, naštěstí jsem našla dostatečně velké hrnce a mohu vařit v teple kuchyně. Kostumérka nemá co dělat, ptá se mě, jestli mě může nalíčit. Jen tak, z nudy. Napřed nechápu.. Jestli prý jsem byla někdy nalíčená.. no, po pravdě přiznávám, že make-up jsem na sobě v životě neměla (a upřímně se za to vůbec nestydím). Nejspíš pro změnu teď nechápe ona, jak někdo takový vůbec může existovat. Každopádně její nabídku odmítám a navrhuji, že pokud nemá co dělat, může mi jít pomoct krájet mozarellu. Dělá, že neslyší.
Jeden ze zvukařů od Říma přijde zrovna ve chvíli, kdy vytvářím své pruhované červeno-bílé rajčatovo sýrové umělecké dílo a prohlásí, že on, jakožto pravý Ital, by to takhle teda ale nikdy nejedl. Mozzarela přece musí být na jedné straně a rajčata na jiné, aby sýr "neinfikovala". No jo, to mě taky napadlo, jenže to všichni zblajznou sýr a rajčata nechají.
Opáčí mi lakonickým "No a tak co? Tak rajčata zbydou!" .
Vzdám se, úvodní dvě řady přeskládám a celé dva velké talíře pak vypadají jako polská vlajka.
Načež je tu gong, natáčení konec, nahrnou se herci a C. mi oznamuje, že jedem! Dnešní noc spíme doma. Deleguju Lucii (asistentka kostumérky) - řeknu jí přesně, kolik těstovin, jakou omáčku, postup atp. Není nadšená. Zároveň oznamuju, že přijedu až zítra ráno.
"Takže to budu muset dělat i snídani, jo?" Kdyby pohled zabíjel, je po mně.
"Jo." Provázena významně otráveným protočením panenek odcházím balit a prcháme domů.
Po cestě se stavujeme v nemocnici, tentokrát nebrečím, zdá se mi, že je na tom líp.
Doma se pobavím, při vaření večeře (až po desáté, ojoj!) mi připadá, že ji připravuji v nádobíčku pro panenky. Tak jsem si na ty megahrnce zvykla.
V noci se opět nevyspíme ani jeden, C. má "rybu jak tráb", potí se, opět dvakrát za noc vstávám. A to nebyl posledních 13 let, nepočítaje neštovice, vlastně nemocný, až teď, zrovna v den započetí natáčení ho skolí chřipka. Jestli to není znamení.
Středa (12.1.2011)
Vstáváme brzy, došel chleba, toaletní papír, sušenky atp., jedeme nakupovat. Nemocného nechám v autě a udělám bleskonákup, nasoukám to do útrob Twinga (auto je už tak poloplné jídlem z domu na dalších několik dní) a tradá.
Dorazíme kolem deváté, zrovna mají hromadnou schůzku nahoře a něco probírají. Připojíme se.
Řeší se věci jako dochvilnost, příliš dlouhé pauzy, neochota pomoct při prostírání stolu a ještě menší při sklízení z něj. Pak se taky apeluje na zdravý rozum každého - když zapnu topení, neotevřu do toho okno. Když odejdu z místnosti, zhasnu světlo. Když prší, nevezmu si erární BÍLÉ ručníky jako rohožku...
Všechno tohle na základě skutečných událostí. Lucia se dokonce nechala slyšet, že proč by nenechala rozsvíceno, když složenku neplatí ona, že. Je jasně řečeno, že já tu nejsem žádná služka, že jen dobrovolně vypomáhám. Taky je poprosím, aby, když si v průběhu dne nalijí čaj či kafe, si po sobě hrníček opláchli - jim to zabere půl minuty a já nemusím prolézat kdovíjaké kouty, abych je všechny posbírala. (Jako by do dubu mluvil.)
Rozpuštěno, odsouhlaseno, hurá natáčet.
Pro rozpory a další motivy, které neznám, si balí sakypaky šéf osvětlovačů, Andrea. Odjíždí po dvou dnech, ve kterých poslal do háje snad každého na scéně. Aspoň tak se to ke mně donese. C., jenž mu odmítne dát peníze za žárovky (režisérova starost) ani nepozdraví, se mnou a jedním známým hercem se hlasitě loučí. Později zjistíme, že s sebou odvezl i jediné klíče od skladu. Prý je pošle poštou.
 |
| Schodiště podruhé, tentokrát mimo scénu |
...pokračování příště
