Lépe bych to nevyjádřila, tenhle velmi pěkně a výstižně napsaný post na barmančině blogu se mi přesně trefil do černého. Reflektuje moje pocity, co se týče anonymity / veřejnosti blogu. Příběh je trošku jiný, podstata zůstává stejná.
Přítel mi důrazně klade na srdce, abych zůstala anonymní, ale ono to přeci jen nejde, někdy sklouznu do osobní roviny.. Navíc tu mám fotky, jména, spojitosti..
A vím o lidech, kteří mě čtou a v reálu mě znají. Takže poslední dobou řeším, jestli to či ono napsat nebo nenapsat...
Ano, cenzuruji se.
Jak řekla Christabel:
"Pokud jde o vztahy, je zvláštní, jak i virtuální svět tíhne k tomu, aby se stal reálným. (...) jak se lidi začnou poznávat - je to asi vlastní nám lidem, že nám nestačí o sobě jen číst, ale začneme se o sebe vzájemně zajímat nejen jako o nějaké nicky.
Je to hezké, ale chce to opatrnost. Ale to v reálu vlastně taky:)"
Už to není to svobodné psaní pro psaní, každý zážitek teď dvakrát či třikrát otočím, nad vyzněním vět dumám, aby nemohly být pochopeny špatně..
Svěřovat se se svými nejniternějšími pocity mi připadá takové nepatřičné. Žel k životu v cizině patří i jakási vytrženost ze svého kulturního prostředí a žádný písemný či telefonní styk nemůže nahradit proklábosené odpoledne či večer s blízkou osobou..
Není to jen ženská potřeba mluvit, je to i o pocitu, o tom být s lidmi, na kterých mi záleží, o tom dělit se s nimi o svoje myšlenky, vyslechnout ty jejich, společně se zasmát prožitému dni..
A není to ani o jazykové bariéře, koneckonců italštinou už vládnu natolik, že jsem jí schopna sdělit i vyšší, "spirituální" úvahy (nebo se pohádat, příjde-li na to:)).
Možná je to o interakci.
"Já něco řeknu, on něco řekne. On něco řekne, já chci něco říct, ale on zase něco řekne..." nebo jak to ti Cimrmani ve Švestce vlastně říkají.
No a tak si tu bezprostřednost a povídání nahrazuji blogem, akorátže ono to dopadá, až na pár reagujících výjimek, kterým patří dík, dost "monologově". :)
Vím i o tichých čtenářích - těch, co mě znají, ale nikdy nic nekomentují, nereagují, jen tak tiše nahlížejí do mého života.
Kdybych si ještě pamatovala, jak se to dělá, zrudla bych vždycky, když pak od nich tváří v tvář slyším:
"Čtu tvůj blog!"
..."Vážně?" (Jak na to chcete zareagovat, že. :)) ... "A dobrý?"
"Jo, dobrý."
Následně mi v hlavě začne šrotovat, co všecko na mě teda vlastně propánajána ví..
Ale vždyť je to koneckonců fuk, ne? Když už jsem vylezla s kůží na trh, nesmím koukat na takové maličkosti. :))
P.S.: Poslední dobou se mi nějak nedaří závěrečné pasáže. Takže v tomto případě:
Autorka k závěru nedospěla a nechává jej proti všem slohovým pravidlům otevřený... ;)
P.P.S: Možná bych měla zvážit přejmenování blogu... Jakt to tu tak čtu, tak Itálie v Pavlíně by bylo výstižnější. ;)
V dnešní době má přístup k internetu skoro každý. Lidi si vytváří profily na nejrůznějších sociálních sítích, a umisťují tam nejen své fotky, ale i informace o sobě od barvy očí až po telefonní čísla. Čemuž se někdy nestačím divit. No a pak tu máme osobní stránky, blogy..
OdpovědětVymazatBlog si dnes vytvoří kde kdo. Blogů pubertálních dívenek, které hýří blikajícími barvičkami a jsou plné hvězdiček, koníků a kytiček je bezpočet. Tématem blogu je většinou oblíbená herečka, zpěvačka či hudební skupina. Různé informace o ní, fotky.
Když se někdo rozhodne psát o sobě o svém životě, tak si musí uvědomit, že to může číst opravdu KDOKOLIV. Když napíšu o tom kde sem byl, co sem viděl, koho sem potkal, tak je to prostě vypravování někoho o něčem. Jiná věc je psát o svých myšlenkách, pocitech, náladách...Tady asi záleží na každém zvlášť, s čím se chce svěřit. Poslední věcí je psaní o blízkých osobách, protože ne každému se líbí, když je o něm psáno na internetu. To je podle mě věc, na kterou by si měl dát každý pisatel největší pozor – o kom co napíšu.
A hlavně psát tak, abych se nemusel za nic stydět, když mi někdo řekne: “Čtu tvůj blog!“
Pravda pravdoucí, pěkně zformulované.
OdpovědětVymazatTaky je fakt, že člověk se vyvíjí, mění... Takže to, co jsem psala skoro před rokem je vlastně jiná Pavlína; jen se nad tím usmívám.. A kdoví, jak to bude za další rok. :)
Každopádně komentář potěší; dává to tomu psaní takový "viditelnější smysl"..
I když třeba v některých případech nemám tucha, kdo vlastně komentuje.. Ale i to má své kouzlo, nazvala bych to jiným, až poloutajeným rozměrem lidské konverzace.:) Jako mluvení s duchy - nevidíte je, nevíte, kdo jsou a odkud přišli, ale slyšíte je mluvit..