Knihožroutství aneb šedá trilogie

Posledních pět dní jsem nebyla moc přítomná, protože jsem se začetla. Do knížky. 

Jak dlouho se mi něco takového nestalo? Dlouho. 

Jak jsem se cítila? Jako že plýtvám časem a místo čtení bych měla dělat něco užitečného. UŽITEČNÉHO! Co je to vlastně užitečné? 

Je sezení před počítačem užitečné? Je prohlížení a kontrolování nových inzerátů na nabídky práce, které mě stejně nezajímají, užitečné? Je zoufání si a pocit bezmoci z toho, že mi nikdo nevolá a že nevydělávám, užitečný? Takže k ďasu s užitečným! 

Dokonce jsem dala přednost knize před jídlem, před vařením, … 

Nepoznávala jsem sama sebe! Už se ani nepamatuju, kdy jsem byla takhle začtená naposledy. Každé vyrušení a sebemenší povinnost mě vnitřně žrala, protože jsem chtěla zpět ke knize, lačná po dalším vývoji děje. 

Přečetla jsem za těch 5 dní celou trilogii. Tři více jak třísetstránkové svazky. Celkem 1025 stran. Ááááách. 

V angličtině. U jazyka bych se chtěla na chvíli zastavit. Je to taková dvousečná zbraň, překládat knihy z cizích jazyků. V mateřštině se vás to dotkne více, je to osobnější, slova jsou silnější, mají větší váhu i důležitost. Na druhou stranu ztrácíte kontext a řadu vtipů, rčení, obratů… to, co je psáno mezi řádky.

Jsem zastáncem čtení knih v originále. I když hned vzápětí musím dodat, že je jeden spisovatel, Ital, jehož knihy bych chtěla v češtině, abyste si je mohli přečíst i vy. Je zábavný, poučný, pravdivý… Ale zase, do jaké míry by byl překlad odrazem toho, co tím chtěl autor vlastně říct?   

Fifty Shades of Grey. Padesát odstínů šedi.

Už jen ten překlad názvu demonstruje nedokonalost. 

Ne, prosím, to není kritika překladatelů, jen suché konstatování faktu, že titulní slovní hříčka nemůže být v češtině pochopena. Odstíny barvy šedé a zároveň i odstíny ve smyslu aspektů hlavní mužské postavy, Christiana Greye, tedy doslovně přeloženo Kristiána Šedého (což mimochodem zní poněkud krkolomně) se ztratila. Inu co už.

Jaká je česká verze nemohu říct, posouzení nechám na vás. Z recenzí na internetu se zdá, že je to vcelku trhák. Celosvětový bestseller!

Neprozradím vám ani o čem to je, co se tam děje a už vůbec ne jak to dopadne. Sama totiž nemám ráda, když to někdo takhle někam napíše. Zkazí to pak člověku radost z knihy, to nedočkavé napnutí, co že příjde na další stránce, jak se to bude vyvíjet..

Jelikož já jsem tvor zvědavý a nenechavý, tak mi to nikdy nedá a když někde zahlédnu recenzi, alespoň letmo ji přelétnu, abych pak měla nutkavé cukání pravé ruky nafackovat si. Autor recenze většinou odhalí veškerou zápletku (a často ji také strhá) a když se pak do knihy s chutí zakousnete, podvědomí vám nedá a tak nějak stránku co stránku čekáte (i když se to snažíte vytěsnit z mysli a tvářit se, jakože jste žádnou recenzi nikdy nečetli), kdy přijde ono očekávané.. Žel přesně takhle se mi to stalo, naštěstí až u třetího dílu. První dva jsem si vychutnala bez poskvrnky.

Že stejně čekáte nějakou tu recenzičku? Dobrá, máte ji mít.

Fifty Shades of Grey, Fifty Shades Darker a Fifty Shades Freed je taková Lenka Lanczová pro dospělé. Jelikož nehrozí kažení mládeže, je velká část knihy věnována poměrně detailním popisům milostných aktů. (Tady bych byla zvědavá na ty překlady.) Kupodivu nejde jen o ně, ústřední příběh je hezký, překvapivý, taková peprnější variace pohádky o Popelce. Tou bychom my, ženy, ostatně každá chtěla být, i když tvrdíme, že ne. Nevěřte nám to.

Ano, Padesát odstínů je i malou exkurzí do prostředí poněkud extrémních směrů lidské sexuality (především první dva díly), ale nic dech-vyrážejícího, řekla bych. Taky je to trochu detektivka a trochu exkurze do psychologie. A víc neprozradím, přečtěte si sami, máte-li chuť.

Dnes ráno jsem dočetla poslední stránku. 

Knihy jsou jako droga, dokud vás příběh drží, nemyslíte na nic jiného a nelze vás od něj odtrhnout. Jedna část vás to chce mít za sebou, vědět konec, druhá se snaží prodlužovat to a natahovat, nechce nikdy se čtením skončit. I poté se pořád vrací ke scénám, přemýšlí o nich, představuje si je.. 

Kniha je totiž útěkem z reality. Malými dvířkami do obrovského světa, kde jste jen divákem. Pasivním. Necháte se překvapit, co bude dál. Události jsou vám servírovány na zlatém podnosu. Nemusíte se rozhodovat. Nemusíte vyvíjet snahu. Nemusíte dělat VŮBEC NIC. Stačí číst. Jak jednoduché. Jak rozdílné od života. V něm je třeba dělat pravý opak. Nekoukat a nečekat. Žít svůj vlastní příběh. Nepřežívat na příbězích jiných. Ten váš je stejně tak hodnotný, stejně tak vzácný, stejně tak cenný. A navíc originální. Záleží jen na vás, co si do něj napíšete. 

Takže finální otázka: Lituji pročtených pěti dní? 

Ne! 

Uvědomila jsem si, že i můj příběh stojí za to žít jej víc. Naplno. Nečekat, nedoufat. 
Otevřít oči, rozhlídnout se, zvolit cestu a vyšlápnout. 
A to je víc než užitečné! ;)