aneb
Večeře ve čtyřech
Tak domluveno, přátelé (dají-li se tak nazvat lidé, které
uvidím potřetí v životě) potvrzují naše pozvání na večeři. Přivádí mě to
na myšlenku, že idea televizního pořadu Prostřeno v podstatě není až zas
tak špatná.
V Itálii je prostřeno na týdenním pořádku, jen se nic nevyhrává.
Lidi se prostě rádi sejdou nad dobrým jídlem v domáckém prostředí. A není to jen o jídle nebo snaze se trumfnout...
Ano, jakožto hostitelka strávím dopoledne smýčením bytu a
úporným přemýšlením nad menu. Rámcově je rozhodnuto – budou ryby. Je to
takový přijatelný kompromis, jak to výstižně nazve drahá polovička. Rybou
totiž masožrouta neurazíš, uděláš dojem a zároveň nevykrvácíš (ergo
nemusíš sáhnout příliš hluboko do kapsy), jak se tady říká.
Kolem páté vyrážíme nakupovat. Rozhodla jsem se pro rizoto
se sépií a jako druhý chod volím čerstvého lososa na plátcích dýně
Hokkaidó, obojí zapečené v troubě. Člověk míní... a rybí pult věci mění.
Přestože čerstvého lososa vídám pokaždé, když sem zavítám,
jako na potvoru ho dnes nemají. Ani sépii. Jsem dost bezradná a minuty
ubíhají... Varianty typu sladkovodní ryba z Tanzánie či odchovaní pstruzi
z Řecka jsou zkrátka nemyslitelné! Nakonec tedy přetvořím první chod v
těstoviny se světlými baby-sépiovými kroužky a petrželí (pohodička), ale u
druhého prostě nevím.
„A co takhle chobotnici?“
Eh? Cože?!? To nemyslí vážně!!
Myslí.
Popadne mě panika, jelikož jsem chobotnici v životě
nepřipravovala a nejsem toho názoru, že dělat hokusy pokusy zrovna, když máme
hosty, je ideální nápad. Prý zavoláme jeho máti, ona bude vědět. Ha. A máme přece internet. Haha...
O chvíli později odnášíme k pokladně sedmisetgramového
chapadlového macka. Uf. Prý to je pro čtyři tak akorát.
Koukám, že se opět zeširoka rozepisuji, což jsem neměla v
úmyslu. Takže stručně zpět k faktům:
Tchýně je samozřejmě na telefonu nedostupná a na internetu
objevím vesměs jen recepty na studený chobotnicový salát s bramborem (hahaha,
to tedy nevím, kdy bych to stihla vychladit, vzhledem k tomu, že za hodinu a
půl má být prostřeno). Inu nastupuje improvizace.
Chobotnice má, mimojiné, oči, zobák a vnitřnosti. To všechno
musí pryč. Mně práci naštěstí usnadnili u pultu, zbyl jen zobák. Ven s
ním. Důkladně ji omyji a vyštrachám ten největší hrnec, co tu je.
Naštěstí se tchýně ozve – většinu z ingrediencí, co mi poradí, doma
samozřejmě nemám a odmítám je jít kupovat.
Do dvou a půl až tří litrů studené vody (přefiltrované, máme něco jako Britu) putuje paní chobotnice, následovaná kusem pórku
(namísto cibule), dvěma mrkvemi na čtvrtinky, čtyřmi kousky zázvoru,
kyticí petržele a sedmi kuličkami nového koření. Osolit přiměřeně,
přiměřeně a šup s tím na oheň.
Od momentu varu necháme probublávat jednu hodinu. Pozorovat, jak se
mořská kráska chová v průběhu varu nechám na vás. Je to zábava!
Já ji decentně dosolila a po hodině vypnula oheň a až do
momentu servírování nechala odpočívat ve vývaru. A jakém vývaru! Ještě dva dny
poté jej jíme jako vynikající polévku!
Ale zpět k naší večeři. Žel nemůžu sloužit fotografií, tak
aspoň popíšu.
První chod (500g těstovin) zmizel cobydup, a s maličkým
srdíčkem jsem se pustila do přípravy chobotničího talíře. Na
internetu psali, že ji po uvaření lze zbavit kůže, ale ne! Nedělejte to.
Připravili byste se o hodně, je totiž vynikající, měkkučká a hlavně - dělá
chobotnici chobotnicí.
Nakrájím chapadla na dvoucentimetrové kousky, rozprostřu na
velký talíř, přiložím pár měsíčků citrónu a voilà, nos na stůl!
Přílohu máme pestrobarevnou: čerstvé zelené fazolky (7 minut
varu v osolené vodě), zářivě oranžové špalíčky mrkve (7 minut varu v
osolené vodě), světle žluté měkké kostičky dýně Hokkaidò (hádejte.. ano,
opět 7 minut) a hlávkový salát.
A výsledek?
Vynikající! Chuťově ja jedničku! Mňamózně úchvatný!
Obdržela jsem nejednu pochvalu.
Co víc? Překvapila jsem
sama sebe. A to nejen tím, že jídlo bylo opravdu chutné. Vaření i večeři, potažmo
roli hostitelky, jsem si totiž náležitě užila. Žádné stresy, relax. Proč taky,
že? Nenechám se přece rozházet jednou mořskou potvůrkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Reaguji co nejdřív, díky za komentář!