Sitcom 2012: 6. den

Náhradní scény 

V sobotu (dnes!) si pospíme, natáčí se jen dopoledne, a to scény, které nebyly natočeny první den (chyběla Lidia) nebo ty, které se nestihly včera. 

Po obědě proběhne malá pracovní schůzka, kdy zahradník (psycholog) nařkne a obviní přede všemi Cristianovu manželku (shodou okolností v reálu taktéž psycholožku) z toho, že nejvíc otravuje, vymrčuje si a navíc pořád visí na telefonu a nevěnuje se dostatečně sitcomu. 
Částečně je to pravda, ale připadám si spíš jako mezi děcky na ZŠ (divže na sebe neukazují prstíčkem) než při dialogu dvou dospělých lidí. 

Je navrženo několik zlepšení do následujících dní, je nám popřán hezký odpočinek, krátce se rozloučíme a pak rychle sbalit a tradá domů! 

Paradox natáčení - umělé osvětlení za slunečného dne

Produkční nás doveze až před bránu; mám co dělat, abych se nepozvracela – cesta je samá zatáčka, samý kopeček a navíc jsem úplně odvykla autu – už půl roku jsem v něm neseděla! Naštěstí je hezky, před domem to prodýchám. 

 

Doma nefunguje ani topení ani teplá voda, zkrátka jedna radost. Grrr.

Nakoupíme v supermarketu (náš lokální zemědělec totiž nemá ani hlávečku salátu, teprve se letos chystá sázet!), vyperem a usušíme prádlo v laundromatu (zdalipak se to tak řekne?), pak stahuju fotky, drkotám zimou a vlhkem a jdu spát pozdě… tedy vlastně ještě před spaním, konkrétně v deset večer, zjistím, že jsem nechala mobil někde v našem pokojíku, odkud jsme tak narychlo odpoledne pláchli. 
To by samo o sobě nebylo tak tragické (stejně mi většinou nikdo nepíše, o volání nemluvě), jenomže on má, filuta, přednastavený budík na 7:00. Každý den. A ve vedlejším pokoji spí Adriana, jedna z mála zůstavších (domů by to měla zatroleně daleko), která se tolik těší, že v neděli nevstane dřív než na oběd. Číslo na ni nemáme. A ti, na které číslo máme, mají mobil vypnutý nebo prostě neodpovídají. Pátráme tedy na internetu po kontaktu na pevnou linku (recepce), na druhý pokus se zadaří, dokonce nám dají k sluchátku i samotnou spolubydlící. Uf! I varujeme ji, že bude zítra ráno ta černá krabička zvonit a at se tedy po něm ještě večer podívá. (Nenajde jej a po návratu zjistím, že byl zahrabán tak hluboko ve skříni, že ani nemohl být slyšet. No jo, ale to předbíhám. Kdo to v tu chvíli věděl, že.)

C. je vytočen, unaven, vyskakuje jak čertík z krabičky. Chápu jej, soucítím, ale příjemné to není. Sitcom, napětí, únava a tamní (restaurační) jídlo na něj mají neblahý efekt. A je to tak jasně vidět!