Podzim u nás na zahradě vybalil veškeré svoje vnady a že jich je požehnaně!
Začalo to granátovými jablky.
Pokračovalo kaki stromem, který byl letos tak ověšen plody, že měl co dělat, aby je všechny unesl. Takže jedno až dvě kaki denně, to je vám panečku slaďoučká dobrůtka!
Révové víno už je odzrálé, letos jsem s fotoaparátem zahálela. Ale zato můj oblíbený "javorovitý" strom (nějaký botanik tady? Že by mi doplnil jeho jméno?) jsem blejskla, už při červenání a lehkém opadávání listů. (Dodatečná aktualizace: jedná se o Javor japonský!)
Posléze i obnažený, jen s plody.. že by kaštánky? Mají na konečcích takové roztomilé háčky...
A kolem Dušiček (zde na státní svátek všech svatých - Tutti i Santi - 1.11) nám tu vykvetla tahle bílá kráska přímo uprostřed žlutých .... tipuju, že jsou to Chryzantémy? Ovšem co se květin okrasných týče, chodím po tenkém ledě. Květinomilci poradíte? Každopádně kdepak černá ovce, moc tenhle křehký bílý květ obdivuju a líbí se mi, jak se tak hrdě vypíná na svém místě přímo uprostřed. Dávám si za úkol se jí inspirovat a tuhle fotku si připomenout, až zase budu vyčuhovat v davu, jak se mi tu často děje. :)
Toť pro dnešek vše, popřemýšlím, jak zefektivnit zpracování fotek, poněvadž na celém příspěvku právě tahle činnost zabrala nejvíc času (2 hodiny!). Možná by to chtělo pořídit si efektivnější techniku? Třeba napíšu la letterina al Babbo Natale, italskou obdobu dopisu Ježíškovi... I když my tohle máme jinak... Ale o tom třeba zase příště. :)
Krásné podzimní dny plné radosti vám ze srdce přeje
Vaše Pavlína 💚
čtvrtek 24. listopadu 2016
středa 23. listopadu 2016
Náhoda? Kdepák!
Mí milí čtenáři!
Taky Vám někdy připadá, že Vesmír nám prostě nahrává do cesty přesně to, co potřebujeme?
Mně ano.
Tak třeba dnes:
Už pár dní mám jakousi krizi - identity či blížící se třiatřicítky, kdoví, jak to nazvat. Jedna moje spolukrajanka (teda je až od Mostu, to je trošku jiný kraj... jakpak by se to asi správně řeklo?), taky italská expatka, se mě po WhatsAppu ptá, jak se mám.
Namísto klasického VA BENE, jak by se správně po italsku slušelo a patřilo (s úsměvem od ucha k uchu) se jí dostalo odpovědi, že vlastně dumám o smyslu, důvodu a směřování té mé existence tady (v kraji italském a potažmo i všeobecně), hledám jiskru a zapálení pro věc (jakou?) a snažím se vyvážit a harmonizovat vnitřní a vnější...
Jakmile odešlu a ponořím se, při úklidu pokojů po posledních letošních hostech, do ponurého hloubání, cinkne mobil a píše mi paní Zuzana. Vás mi seslalo samo Nebe!
Našla mě skrze blog, který, ač polomrtev a neoživován už hodnou řádku měsíců, si pořád, jak vidno, nachází své čtenáře.
Má to smysl! Ejhle! A tak vzpomínám, jak mě, když byl blog ještě v plenkách, obrovsky naplňovalo hledat, vymýšlet a sepisovat. Fotit, vařit, experimentovat. Dokumentovat. Informovat se. Předávat dál. A to jsem toho věděla tak třetinu, co vím a znám dnes!
Tak proč jsem s tím přestala?!?
Asi jsem nějak zaběhla... nebo sklouzla k výmluvě typu "Nemám čas"... Nebo prostě kdoví, přestala v tom vidět smysl. Ale teď ho opět nacházím!
Jakoby mě Vesmír v reakci na mé zoufale bludné úvahy a volání ťukl třemi oříšky rovnou do čela.
To dám! A vy se mnou!
Těším se na tu jízdu!
A už vím, o čem vám napíšu v dalším příspěvku! :)
Taky Vám někdy připadá, že Vesmír nám prostě nahrává do cesty přesně to, co potřebujeme?
Mně ano.
Tak třeba dnes:
Už pár dní mám jakousi krizi - identity či blížící se třiatřicítky, kdoví, jak to nazvat. Jedna moje spolukrajanka (teda je až od Mostu, to je trošku jiný kraj... jakpak by se to asi správně řeklo?), taky italská expatka, se mě po WhatsAppu ptá, jak se mám.
Namísto klasického VA BENE, jak by se správně po italsku slušelo a patřilo (s úsměvem od ucha k uchu) se jí dostalo odpovědi, že vlastně dumám o smyslu, důvodu a směřování té mé existence tady (v kraji italském a potažmo i všeobecně), hledám jiskru a zapálení pro věc (jakou?) a snažím se vyvážit a harmonizovat vnitřní a vnější...
Jakmile odešlu a ponořím se, při úklidu pokojů po posledních letošních hostech, do ponurého hloubání, cinkne mobil a píše mi paní Zuzana. Vás mi seslalo samo Nebe!
Našla mě skrze blog, který, ač polomrtev a neoživován už hodnou řádku měsíců, si pořád, jak vidno, nachází své čtenáře.
Má to smysl! Ejhle! A tak vzpomínám, jak mě, když byl blog ještě v plenkách, obrovsky naplňovalo hledat, vymýšlet a sepisovat. Fotit, vařit, experimentovat. Dokumentovat. Informovat se. Předávat dál. A to jsem toho věděla tak třetinu, co vím a znám dnes!
Tak proč jsem s tím přestala?!?
Asi jsem nějak zaběhla... nebo sklouzla k výmluvě typu "Nemám čas"... Nebo prostě kdoví, přestala v tom vidět smysl. Ale teď ho opět nacházím!
Jakoby mě Vesmír v reakci na mé zoufale bludné úvahy a volání ťukl třemi oříšky rovnou do čela.
To dám! A vy se mnou!
Těším se na tu jízdu!
A už vím, o čem vám napíšu v dalším příspěvku! :)
neděle 24. dubna 2016
Období mravenců
Tak, jako v některých oblastech světa mají období dešťů, máme my období mravenců.
A to je právě teď.
Paralela ne náhodná, stejně jako tropické krajiny sužují přívaly vody od rána do večera, tak u nás proplouvají hordy mravenců po celý den. Někdy je jich více, někdy méně, ale tzv. "bezmravencové" období jsme tu už dlouho neměli.
Jelikož žijeme v dočasně zapůjčené přízemní garsonce na venkově, o společnost v podobě různého živočišenstva vskutku nouzi nemáme. (Tuhle se nám na prahu rozvalovala obří ropucha a ne a ne se hnout... Ale to je na jiný příběh, teď zpět k černým šestinožcům.)
Začalo to malou, nevinnou cestičkou u země, pokračovalo výpravnou expedicí do dálných krajin oken, dveří a kuchyňské linky a vyvrcholilo to dobytím postele a sklenice se zbytkem jablečného džusu. Dvě vítězství na dvou různých místech!
Chrabří to mravenci, odolali zuřivému sypání skořice po jejich stezkách i tělech; vyšší Smetákové Síle, co je přemísťovala na Lopatku a pak daleko od jejich příbuzných, ba dokonce i štukování vstupních bran do útrob jejich sídel!
Oni to totiž ví.
Oni ví, že je nebudu zadupávat, zaplácávat ani stříkat chemií. Že návnady hubící mravenčí královnu u nás nenajdou. Že odstěhovat kamna a nábytek nemůžu, a tak jejich malé skulinky zůstanou mým očím navždy skryté. Že si od nich nechám, ve své mírumilovnosti, lézt po počítači, po stole, po rukách (ejhle, jeden se mi nepozorovaně vyšplhal až na vlasy a právě se po jednom z nich spouští dolů - nejspíš očekává, že jeho bravurní akrobatický kousek ocením. (Se pleteš, kámo!)).
Mám s nimi problém.
Já.
Manžel tvrdí, že to k životu na venkově prostě patří a mé zděšené vyprávění o černých tečkách, hemžících se po polštáři zrovna, když se chystám jít spát, s pobaveným úsměvem nehorázně zlehčuje.
Dvouletá dcerka je mravenci fascinována a každého jednotlivce bedlivě pozoruje za nadšených výkřiků "Mavenec! Mňam mňám!" Tedy ne, že by je jedla, ale všichni mravenci neustále hledají jídlo, kterým má být, kdovíproč, "maso". (Kdepak makrobiotika, mámo! ;))
A tak jsem se, v momentu nejvyššího zoufalství, zastavila, zhluboka nadechla, čupla si a ty potvůrky si začala bez hodnocení a se zájmem prohlížet... a ony jsou obdivuhodné!!!
Věděli jste, například, že na svých cestičkách se mravenci při míjení zdraví? Každý s každým! Na okamžik se zastaví, poplácají se tykadly a pokračují dál. Někteří někdy i "zapředou řeč" - to pak vypadá, jako kdyby do sebe tykadly naráželi a pak konec, asi si řekli, co potřebovali a jde se dál. Někteří se dokonce nechali přesvědčit, a přestože si to mašírovali TAM, po setkání se otočili a v závěsu kolegy se zase vydali ZPĚT.. A žádný z nich se od "vytyčené trasy nevychýlil víc než 3 milimetry!
Škoda, že jsem neochutnala rybu-hada jako Jiřík v pohádce o Zlatovlásce, moc by mě zajímalo, co si říkají.. Asi něco jako:
"Hele bacha, ten obr na nás už zas kouká, radši se vrať s náma domů, jeden nikdy neví, co od něj čekat. Počkáme, až bude vzduch čistý a pak zas vyrazíš. (...) Ne? Určitě? (...) No tak se opatruj kámo, uvidíme se pozdějc. Tě pysk!"
Nicméně jakkoli obdivuhodní jsou, u představy, že přese mne v noci překračuje mravenčí armáda jsem vše, jen ne u vytržení.
Tedy vás vyzývám!
Máte-li, prosím, nějakou ekologickou, zdravotně nezávadnou a hlavně účinnou "protimravenčí" zbraň (či radu, jak je vyzvat k definitivnímu opuštění prostoru), podělte se o ni se mnou!
Budu vám za to neskonale vděčná a ráda to stejnou mincí oplatím, budete-li chtít.
Co teď řešíte vy?
A to je právě teď.
Paralela ne náhodná, stejně jako tropické krajiny sužují přívaly vody od rána do večera, tak u nás proplouvají hordy mravenců po celý den. Někdy je jich více, někdy méně, ale tzv. "bezmravencové" období jsme tu už dlouho neměli.
Jelikož žijeme v dočasně zapůjčené přízemní garsonce na venkově, o společnost v podobě různého živočišenstva vskutku nouzi nemáme. (Tuhle se nám na prahu rozvalovala obří ropucha a ne a ne se hnout... Ale to je na jiný příběh, teď zpět k černým šestinožcům.)
Začalo to malou, nevinnou cestičkou u země, pokračovalo výpravnou expedicí do dálných krajin oken, dveří a kuchyňské linky a vyvrcholilo to dobytím postele a sklenice se zbytkem jablečného džusu. Dvě vítězství na dvou různých místech!
Chrabří to mravenci, odolali zuřivému sypání skořice po jejich stezkách i tělech; vyšší Smetákové Síle, co je přemísťovala na Lopatku a pak daleko od jejich příbuzných, ba dokonce i štukování vstupních bran do útrob jejich sídel!
Oni to totiž ví.
Oni ví, že je nebudu zadupávat, zaplácávat ani stříkat chemií. Že návnady hubící mravenčí královnu u nás nenajdou. Že odstěhovat kamna a nábytek nemůžu, a tak jejich malé skulinky zůstanou mým očím navždy skryté. Že si od nich nechám, ve své mírumilovnosti, lézt po počítači, po stole, po rukách (ejhle, jeden se mi nepozorovaně vyšplhal až na vlasy a právě se po jednom z nich spouští dolů - nejspíš očekává, že jeho bravurní akrobatický kousek ocením. (Se pleteš, kámo!)).
Mám s nimi problém.
Já.
Manžel tvrdí, že to k životu na venkově prostě patří a mé zděšené vyprávění o černých tečkách, hemžících se po polštáři zrovna, když se chystám jít spát, s pobaveným úsměvem nehorázně zlehčuje.
Dvouletá dcerka je mravenci fascinována a každého jednotlivce bedlivě pozoruje za nadšených výkřiků "Mavenec! Mňam mňám!" Tedy ne, že by je jedla, ale všichni mravenci neustále hledají jídlo, kterým má být, kdovíproč, "maso". (Kdepak makrobiotika, mámo! ;))
A tak jsem se, v momentu nejvyššího zoufalství, zastavila, zhluboka nadechla, čupla si a ty potvůrky si začala bez hodnocení a se zájmem prohlížet... a ony jsou obdivuhodné!!!
Věděli jste, například, že na svých cestičkách se mravenci při míjení zdraví? Každý s každým! Na okamžik se zastaví, poplácají se tykadly a pokračují dál. Někteří někdy i "zapředou řeč" - to pak vypadá, jako kdyby do sebe tykadly naráželi a pak konec, asi si řekli, co potřebovali a jde se dál. Někteří se dokonce nechali přesvědčit, a přestože si to mašírovali TAM, po setkání se otočili a v závěsu kolegy se zase vydali ZPĚT.. A žádný z nich se od "vytyčené trasy nevychýlil víc než 3 milimetry!
Škoda, že jsem neochutnala rybu-hada jako Jiřík v pohádce o Zlatovlásce, moc by mě zajímalo, co si říkají.. Asi něco jako:
"Hele bacha, ten obr na nás už zas kouká, radši se vrať s náma domů, jeden nikdy neví, co od něj čekat. Počkáme, až bude vzduch čistý a pak zas vyrazíš. (...) Ne? Určitě? (...) No tak se opatruj kámo, uvidíme se pozdějc. Tě pysk!"
Nicméně jakkoli obdivuhodní jsou, u představy, že přese mne v noci překračuje mravenčí armáda jsem vše, jen ne u vytržení.
Tedy vás vyzývám!
Máte-li, prosím, nějakou ekologickou, zdravotně nezávadnou a hlavně účinnou "protimravenčí" zbraň (či radu, jak je vyzvat k definitivnímu opuštění prostoru), podělte se o ni se mnou!
Budu vám za to neskonale vděčná a ráda to stejnou mincí oplatím, budete-li chtít.
Co teď řešíte vy?
pondělí 4. dubna 2016
Italská integrace
Význam cizího slova "Integrace":
sjednocení, ucelení, splynutí, proces spojování ve vyšší celek.
Ano, už je to tu.
Začínám se integrovat s Itálií. Nebo integrovat v Itálii? Česky řečeno: zahájila jsem proces včleňování se do italského prostředí.
Ha, po tolika letech, co tam žije?! Sis nejspíš právě řekl/a.
Jasně.
I já se tomu divím.
Řekněme, že aklimatizaci už mám za sebou (a že mi to trvalo) a teď hurá na druhý krok - integraci. Abych se s tímmhle šnečím tempem do toho konce vůbec dohrabala... jenže "I cesta může být cíl.." a nejen, že může, ale ona i je! A když k tomu přidám, že se vše děje v ten správný a pravý čas, tak už se není čemu divit.
Ještě k té aklimatizaci...
Když si zvykneš žít v Itálii (v Toskánsku, jinde to může platit trošku jinak), víš, že:
K zubaři, doktorovi i na úřad se chodí nejdříve v devět ráno; mezi 13. a 16. hodinou raději nic nepotřebuj (siesta!), zato v obchodech můžeš šopovat až do osmi večer.
Chleba je zásadně z bílé mouky a bez soli (tudíž bez chuti); olivový olej má zelenou barvu, je kalný a štípe v krku; rozmarýna a bobkový list tu rostou jako okrasné keře a snídaně rovná se croissant a kapučíno.
Skútry můžou všude; krása je vždy na prvním místě a na návštěvu se hostiteli nosí něco sladkého či láhev vína. Čekat až Italové přestanou mluvit je bláhové - když chceš něco říct, skočíš jim bez rozpaků do řeči.
Tohle všechno a mnoho dalšího jsem se naučila. Ale to pravé gró šlo, přestože jsem tu pracovala, studovala, žila, cestovala, donosila a porodila; mám tu ošetřující doktorku i zubařku, jsem zaregistrovaná v knihovně a mám dokonce i italský řidičský průkaz (!), tak nějak mimo mě.
Opravdicky jsem se vlastně až donedávna chtěla vždycky vrátit domů. Itálie byla jakousi dočasnou zastávkou, takové odpočinutí či co... Nazývala jsem ji i bublinou, protože tady to pro mě bylo jako ve vakuu. Jako by to ani můj život nebyl. Jenže ouha, on to můj život je (aha, co jsem zaspala?) a jak s ním nakládám? Čekám Ažpaky a Ažpotomy. Spící Sněhurka, co pozoruje proudící život zpoza průhledného víka své rakve.
A tak jsem si řekla dost.
Dám tady té jižanské zemi šanci.
Žádné návraty se nekonají, jsem Tady a Teď, žiju tu, tak se tu zařídím.
Poznala jsem holčinu, co se narodila v Austrálii italským rodičům, kteří se v jejích 16ti letech rozhodli pro návrat do své rodné vlasti. (Hej, kdoví, co bude za rok, dva, deset, šestnáct let?!?)
První rok to holka obrečela.
Pak si zvykla.
Teď má italského manžela a dvě děti, které se, přestože máma je rodilá mluvčí, anglicky učit začaly až ve škole.
Nic není nemožné.
Všechny hranice otevřeny.
Rozpínám křídla a letím!!
sjednocení, ucelení, splynutí, proces spojování ve vyšší celek.
Ano, už je to tu.
Začínám se integrovat s Itálií. Nebo integrovat v Itálii? Česky řečeno: zahájila jsem proces včleňování se do italského prostředí.
Ha, po tolika letech, co tam žije?! Sis nejspíš právě řekl/a.
Jasně.
I já se tomu divím.
Řekněme, že aklimatizaci už mám za sebou (a že mi to trvalo) a teď hurá na druhý krok - integraci. Abych se s tímmhle šnečím tempem do toho konce vůbec dohrabala... jenže "I cesta může být cíl.." a nejen, že může, ale ona i je! A když k tomu přidám, že se vše děje v ten správný a pravý čas, tak už se není čemu divit.
Ještě k té aklimatizaci...
Když si zvykneš žít v Itálii (v Toskánsku, jinde to může platit trošku jinak), víš, že:
K zubaři, doktorovi i na úřad se chodí nejdříve v devět ráno; mezi 13. a 16. hodinou raději nic nepotřebuj (siesta!), zato v obchodech můžeš šopovat až do osmi večer.
Chleba je zásadně z bílé mouky a bez soli (tudíž bez chuti); olivový olej má zelenou barvu, je kalný a štípe v krku; rozmarýna a bobkový list tu rostou jako okrasné keře a snídaně rovná se croissant a kapučíno.
Skútry můžou všude; krása je vždy na prvním místě a na návštěvu se hostiteli nosí něco sladkého či láhev vína. Čekat až Italové přestanou mluvit je bláhové - když chceš něco říct, skočíš jim bez rozpaků do řeči.
Tohle všechno a mnoho dalšího jsem se naučila. Ale to pravé gró šlo, přestože jsem tu pracovala, studovala, žila, cestovala, donosila a porodila; mám tu ošetřující doktorku i zubařku, jsem zaregistrovaná v knihovně a mám dokonce i italský řidičský průkaz (!), tak nějak mimo mě.
Opravdicky jsem se vlastně až donedávna chtěla vždycky vrátit domů. Itálie byla jakousi dočasnou zastávkou, takové odpočinutí či co... Nazývala jsem ji i bublinou, protože tady to pro mě bylo jako ve vakuu. Jako by to ani můj život nebyl. Jenže ouha, on to můj život je (aha, co jsem zaspala?) a jak s ním nakládám? Čekám Ažpaky a Ažpotomy. Spící Sněhurka, co pozoruje proudící život zpoza průhledného víka své rakve.
A tak jsem si řekla dost.
Dám tady té jižanské zemi šanci.
Žádné návraty se nekonají, jsem Tady a Teď, žiju tu, tak se tu zařídím.
Poznala jsem holčinu, co se narodila v Austrálii italským rodičům, kteří se v jejích 16ti letech rozhodli pro návrat do své rodné vlasti. (Hej, kdoví, co bude za rok, dva, deset, šestnáct let?!?)
První rok to holka obrečela.
Pak si zvykla.
Teď má italského manžela a dvě děti, které se, přestože máma je rodilá mluvčí, anglicky učit začaly až ve škole.
Nic není nemožné.
Všechny hranice otevřeny.
Rozpínám křídla a letím!!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)






