Jízda autem s Italy

Pokud by někdo měl masochistické sklony nebo by jeho přáním snad bylo ohluchnout zaživa, měla bych tu jeden zaručený způsob: doporučuji usednout do vozu se třemi Italy a nadhodit téma politika. Úspěch zaručen, po dvouhodinové hádce (oni se vlastně nehádají, jen si vyměňují názory) vám třmínek, kovadlinka i bubínek zaručeně vypoví dlouhodobou stávku.
Italové mají totiž za to, že čím víc je jejich názor slyšet, tím větší mají pravdu. A tak jim nedělá problém ve třech lidech mluvit (řvát by možná bylo výstižnější) v ten samý moment a na plné obrátky. Kdepak slušné české vychování ("když mluví druzí, tak jim neskákej do řeči"), s tím se tu nikam nedostanete. Tudíž pár rad, chcete-li být bráni aspoň trošku v potaz (předpokládejme alespoň základní znalost italštiny):
1. Ostych stranou, chcete-li se na něco zeptat, klidně dotaz zopakujte tři- až pětkrát, prostě dokud vám na ni někdo neodpoví. Tendence neslyšet jiné nebo dělat že je neslyším je tu naprosto běžná.
2. Nečekejte až ostatní přestanou mluvit nebo se ke slovu nedostanete nikdy. Prostě začněte mluvit hned jak vás to napadne a pokud možno hlasitěji než ostatní.
3. Italům z cesty když divoce gestikulují, mohli byste přijít k úrazu. Oni to mají v krvi a ruce jim tak trochu žijí vlastním životem - spoutejte jim je a nebudou schopni se vyjádřit.
4. Když někomu dojdou argumenty při výměně názorů, zvýší hlas (ano, ještě pořád to jde), zrychlí kadenci slov a mávání rukama nabyde megarozměrů.
5. Naučte se mluvit nahlas. Bez toho se tu neobejdete. Žel si buďte jistí, že po návratu do ČR se tohoto (zlo)zvyku jen tak nezbavíte a obrňte se trpělivostí vůči větám typu: "Co tak řveš? Vždyť tě slyším!" "Nehulákej tady jak na lesy!" "Nejsem hluchej!" "Volume mínus!!!" atd.
6. Ne každý rozhovor je hádka. Dokud jsem nebyla italštiny znalá, měla jsem pocit, že se v domě pořád jen dohadují, brečí, kvílí, ječí a čekala jsem každou chvílí třísknutí talířem (no znáte to, "italská domácnost", jak se u nás říká). Namísto toho jsem později vyrozuměla, že se jednalo o běžnou konverzaci o každodenních věcech.

Pokračování příště...

Kuk do česko-italské kuchyně

Jaktožto každodenní kuchařka (můj nový koníček) jsem se vrhla na kombinaci tradiční české kuchyně (žádné vepřo-knedlo-zelo, jsem makrobiotik, ale přeci jen nějaké základy mám ještě z dob, kdy jsem jím nebyla) a středozemní diety (italská kuchyně, opět vylučuju sýry, masa, salámy, rajčata atp. a tak nevím, dá-li se to ještě nazývat italskou kuchyní :)) No, a musím poznamenat několik nedostatků, co mi tu v Itálii chybí a prostě je tu neseženete ani kdybyste se rozkrájeli.
Z koření jsou to:
kmín (leda cumino neboli římský kmín, ale ta chuť má do našeho hodně daleko)
nové koření (nevím jakto, ale takový jalovec se tu prodává běžně a tak základní věc jako nové koření ne)
kopr (italská verze je finocchio, fenykl.. ale čerstvý kopr možná divoce, nikdo to tu nezná a nesbírá)
pažitka (copak to asi bude? Ani nevím italský překlad)
libeček (vysvětluju si to snad jen tím, že tato základní přísada do polévek by se tu neuchytila neboť polévky jsou zde považovány za jídlo pro chudé a téměř nikdo je zde nevaří. Ono taky v tom horku, kdo by je jedl?)
Zelenina:
bulvový celer ... sedano rapa, objeveno v prodejnách ZV juchuchů, prodejci zeleniny tu ani neví, co to je.
kořenová petržel ... prezzemolo radice: Ani omylem, ono to má nějaký kořen?? 
pastiňák
kedlubna...
tuřín
křen.. 

Další užitečné drobnosti:
hrubá mouka (ne, semola di grano duro opravdu není hrubá mouka, spíš krupice, jak jsem pochopila při pokusu o výrobu domácího seitanu, ze kterého vzešly takové trošku tvrdší chlupaté knedlíky. Italové jsou prostě zvyklí na své 00 dvojnulky. Tudíž ani polohrubou tady nehledejte.)

A čeho naopak tu můžete využívat dosytosti, co naopak na rodné hroudě není nebo jen sporadicky:
čerstvý bobkový list (alloro; pěstují to jako živé ploty, když mě má "italská babička" viděla jej trhat, jen spráskla ruce a ptala se mě, co že s tím hodlám dělat..)
rozmarýn (rosmarino či "ramerino" dle Illide. Další keřo-strom, který najdete v každé zahrádce.)
bazalka (basilico. Co by byla italská kuchyně bez bazalky, ta se hodí snad do všeho)
šalvěj (Salvia. Nejen na výplachy při bolestech krku jak ji používáme doma, ale i na maso, do salátů... vynikající je vhozená do horkého oleje - fritováním se stane křpavučká a výrazně aromatická, mňam!)

Zelenina:
finocchio aneb bulvový fenykl - specifická chuť, něco mezi fenyklem a lékořicí. Nejoblíbenější úpravou je zde jíst ho syrový (pokapaný olivovým olejem, jak jinak) jako salát. Vařený je pro mě osobně stravitelnější, ale že by nad ním mé srdce (a hlavně chuťové buňky) plesaly, to se říct nedá.
carciofi čili artyčoky. Ze začátku jsem si pletla artyčoky s ančovičkami, což mě po ochutnání ančoviček (blééé) rychle přešlo. Trošku delší na přípravu pokud vaříte, chuť nepříliš výrazná, barva fialovo-zeleno-šedá, používají se jako příloha. Chutnější alternativa je osmažit je (a la trojobal).
asparagi neboli chřest. Mňamka, spařené a chvilku povařené.. opět příloha. Narozdíl od těch, co se dostanou u nás, jsou ty toskánské hubené a světle zelené, často s nafialovělou spodní částí. Tu nejíst, bývá tvrdá! Doporučuju odstranit ještě před tepelnou úpravou.
farina di ceci - cizrnová mouka, základ úžasného slaného koláče zvaného čečína nebo farináta. Není instantní, má specifickou konzistenci a tendenci tvořit hrudky, ale jak se s ní jednou naučíte pracovat, nebudete se jí chtít vzdát!
castagne - podzimní specialita, jedlé kaštany. Z kaštanové mouky (všude dostupná) je výborný koláč: castagnaccio.



Originál napsán v září, úprava prosinec 09.